Z některých záběrů je vám úzko a lomcuje vámi vztek. Chvílemi máte slzy na krajíčku, pokud rovnou nebrečíte. Takové emoce vyvolává film 20 dní v Mariupolu, který byl nominovaný na letošního Oscara za nejlepší celovečerní dokument i na jeho britskou obdobu BAFTA. Je to svědectví o brutalitě ruského útoku na Ukrajinu v únoru a březnu roku 2022. V tomto případě na jeden ze symbolů války, na město Mariupol na pobřeží Azovského moře. Také je to důkaz toho, kdo je jedním z hlavních viníků vraždění ukrajinských civilistů, mezi nimi i těhotných žen či malých dětí – tím je ruský prezident Putin. Film doporučuji všem lidem, kteří se snaží nějak ruskou agresi na Ukrajině relativizovat či obhajovat.
Některé scény ve filmu 20 dní v Mariupolu jsou šokující. Až tak šokující, že vás může přepadnout myšlenka, zda se má něco takového vůbec prezentovat veřejnosti. Ovšem bez podobných svědectví by nebylo nikdy jasné, jak bestiální v některých momentech byla a je ruská agrese na Ukrajině. Především záběry na zraněná a mrtvá miminka a nezletilé děti, či na bezmoc mariupolských lékařů, kteří se zoufale snaží bez dostatečných prostředků a léků v krvavých podmínkách zachránit zraněné lidi, jsou emoční bombou. Velmi silné jsou především záběry na rozbombardovanou porodnici, z které vynášejí záchranáři těhotné zkrvavené matky. Autoři ale ukázali i jinou stranu konfliktu, třeba jak někteří obyvatelé uvěznění v obléhaném městě začali rabovat banky a obchody. „Válka je jako rentgen,“ slyšíme k tomu ve filmu jednoho lékaře. „Všichni lidé uvnitř se stanou viditelnými. Dobří lidé se stávají lepšími. Špatní lidé se stávají horšími,“ dodává.
Dokument na jedné straně ukazuje pomocí zcela mimořádné filmařské a novinářské práce odvahu a odhodlání mnoha obyvatel Mariupolu, ale odráží se v něm i zoufalství nad tím, že někdo se dokáže chovat jako zvíře a bezcharakterní prase. Což v případě ruských okupantů platí stoprocentně. Silná slova jsou v tomto případě zcela na místě, protože 86 dní trvající epická bitva o Mariupol vejde do dějin. Vyžádala si desítky tisíc obětí, především z řad civilistů. Ze silně poničeného města také uprchly dvě třetiny obyvatel.
Ve filmu 20 dní v Mariupolu se hodně střílí, vybuchují zde granáty a rakety, z pořízených záběrů někdy doslova stříká krev, ale není to dílo primárně zaměřené na vojáky a boje, především pojednává o nezměrném utrpení civilního obyvatelstva.
Unikátní dokumentární záběry, které ve městě pořídili ukrajinští novináři a filmaři Mstyslav Černov (ten byl režisérem, scénáristou a vypravěčem filmu), fotograf Jevhen Maloljetka a videoproducentka Vasilisa Stěpaněnko (té bylo v době natáčení pouhých 22 let, což je ojedinělé v dějinách válečného zpravodajství). Tito autoři zůstali v Mariupolu, na který útočily ze všech stran vojska ruské armády a jejich domácích ukrajinských pomahačů, jako jediný štáb pracující pro zahraniční médium, konkrétně pro agenturu AP. Díky své odvaze tak prolomili informační blokádu uvalenou na informace ruskými okupanty. Zdokumentovali humanitární katastrofu, k níž došlo v důsledku obléhání města, válečné zločiny, masové hroby civilních obětí a neuvěřitelnou práci lékařů, kteří se snažili zachránit všechny obyvatele, od kojenců až po babičky a dědečky. Mimochodem, lékařská pomoc byla poskytnuta všem, bez ohledu na to, zda podporovali ukrajinský režim nebo ruského agresora. Ano, v Mariupolu byla také zhruba třetina obyvatel, kteří si přáli už tehdy připojení k Rusku.
Černov a jeho kolegové natočili za svého pobytu v Mariupolu celkem 25 hodin záznamu, ale do domovské redakce Associated Press se dostala v době jejich pobytu pouze půl hodina z nich, protože často nefungovalo spojení přes internet a mobily. V jednu chvíli se omezil přenos jejich zpráv na desetivteřinové kousky přes mobilní telefon.
Film 20 dní v Mariupolu je velmi drsným diváckým zážitkem. „Je bolestné se na to dívat,“ přiznává i režisér Mstyslav Černov. Na druhou stranu význam jeho záběrů je v tom, že takové spalující svědectví je důležité pro to, aby bylo pochopeno, co se při ruské agresi na Ukrajině někdy dělo a děje a že k tomu jsou potřeba „informace z první ruky“.
Výsledkem je, že teď je to poprvé v ukrajinské historii, co by film této země mohl reálně získat ve své kategorii Oscara. Autoři filmu získali už loni prestižní novinářskou Pulitzerovu cenu a 20 dní v Mariupolu posbíralo mezitím mnoho ocenění po světě. Naopak Srbsko zakázalo promítání filmu a označilo ho za „protiruskou propagandu“. A Rusko tyto necenzurované záběry z Mariupolu označilo za „informační terorismus“ nebo za „falešné a zinscenované zprávy“ v podání „zaplacených herců“.
Jedním ze silných a symbolických momentů filmu přitom neukazuje mrtvoly a zabíjení. Je to záběr na morče, které se snaží na ulici chytit zřejmě jeho majitelka. V jiném filmu by to bylo milé a vtipné, zde ale zvíře zoufale kličkuje, jako by mu šlo o život a neví, jak jít. Podobně jako stovky tisíc vystrašených a zoufalých obyvatel Mariupolu v době ruského útoku…
Na samotný závěr malá poznámka: Minulý rok při prvním výročí zahájení ruské agrese na Ukrajinu poskytli Jevhen Maloljetka a Mstyslav Černov své fotografie dokumentující konflikt v jejich vlasti speciálně i Reflexu.
