Trikolora zvolila staronové vedení. V jejím čele zůstává Zuzana Majerová Zahradníková. Proč se zabývat volebním sněmem strany, jejíž preference se pohybují mezi jedním až dvěma procenty? Svojí strukturou a vyzněním připomínal slučovací sjezd s SPD, přičemž obě formace se už vidí v příští vládě. Jsou to jen velikášské proklamace, nebo může jít o realistický scénář?
Celostátní sněm Trikolory byl složením hostů zaměnitelný za republikovou konferenci SPD. Vystoupily na něm špičky hnutí Tomio Okamura a Radim Fiala, lídři evropské kandidátky Petr Mach a Ivan David, a odvolaný děkan Národohospodářské fakulty Miroslav Ševčík, dříve ekonomický expert Trikolory, dnes rovněž spojovaný s SPD.
Svatoplukovy pruty
Má to svoji logiku. Loni v červnu podepsali představitelé SPD a Trikolory memorandum o společném postupu v letošních evropských, krajských a senátních volbách. Toto spojenectví chtějí zopakovat i v klíčových volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 a optimismem zrovna nešetří.
„Vše směřuje k tomu, abychom se podíleli na sestavování příští vlády,“ prohlásila Majerová. „Máme stejný názor na to, co naší zemi škodí a co jí prospěje. Mějme na paměti slova knížete Svatopluka – Když budeme spolu, nic a nikdo nás nezlomí,“ vyzval Okamura.
Majerová považuje za odrazový můstek zisk mandátu v evropských volbách, kde figuruje na třetím místě společné kandidátky s SPD. Zvolení ale nemá jisté. Spojení Trikolory s SPD vzniklo v reakci na konkurenční projekty PRO Jindřicha Rajchla a Svobodných, s nimiž se překrývají nejen programy a voličský elektorát, ale i personálie.
Rajchl se odštěpil od Trikolory a Mach dříve šéfoval Svobodným. Ve stejném rybníku však loví i hnutí ANO, jež se bude snažit urvat co nejvíce antisystémových voličů. SPD obhajuje dva mandáty a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měl jejich počet stoupnout.
Soumrak antisystémových stran
Přesto je Trikolora jedinou nově vzniklou antiestablishmentovou stranou, jež má hypotetickou šanci přežít. Kdyby se ovšem nespojila s SPD, čekal by ji zánik jako plejádu podobně orientovaných subjektů, jejichž jepičí život už registrují jen mediální databáze.
Kam se poděla protestní hnutí Hlavu vzhůru, Blok proti islámu, Realisté, Alternativa pro Česko, Chcípl pes, Volný blok, Suverenita, Národní demokracie, Vandasova Dělnická strana sociální spravedlnosti, Česká republika na 1. místě a další?
I kvůli vzájemné řevnivosti jen paběrkují ve veřejném prostoru, nebo se stala součástí historie. Spojoval je boj proti „zločinné“ vládě, západním strukturám a v poslední době agresivní protiukrajinský étos a nápadné poklonkování zájmům Ruské federace. Stejně jako u SPD a Trikolory.
Jelikož hnutí PRO čelící vnitřním rozkolům je na sestupné trajektorii, Trikolora zůstává jediným praporečníkem neparlamentního národoveckého bloku, který má šanci získat několik mandátů nejen v krajských, ale možná i ve sněmovních volbách.
Má k tomu dva předpoklady. Je ochotna popřít vlastní identitu rolí skromného přívažku k již etablované parlamentní straně s desetiprocentními preferencemi. Ale zejména z toho důvodu, že si Okamura vyhodnotil, že její představitelé jsou natolik nevýrazní a poddajní, že nemohou – na rozdíl od ambiciózního Rajchla - ohrozit jeho vůdcovství.
Trikolora se dnes řídí heslem „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ a má k tomu své důvody. Původně měla mnohem větší ambice. V červnu 2019 ji založil Václav Klaus mladší po svém vyloučení z ODS po sérii kontroverzí a neloajálních kroků, kdy podpořil senátního kandidáta SPD Ladislava Jakla a vyzval k nevolení ODS v evropských volbách.
Klaus mladší krátce poté zveřejnil na sociálních sítích průzkum fiktivní agentury, která připsala Trikoloře 16 procent preferencí. Přímo konkuroval Okamurovi a už se viděl ve vládě s Andrejem Babišem. Reálné výsledky byly mnohem skrovnější.
Série debaklů
Po debaklu v krajských volbách v roce 2020, kde získala Trikolora jediný mandát, ztratil její lídr motivaci a odešel z politiky. Poté nad Trikolorou zlomil hůl i okruh Václava Klause, který nakonec proti všem svým hodnotovým principům zaparkoval v blízkosti krajně levicové SPD, prosazující populistický koncept lidovlády a přímé demokracie.
Po drtivém odpisu Majerové, kterou klausovci označili za hrobařku Trikolory, dávali určitou šanci Rajchlovi, který se ji pokusil nahradit na volebním sjezdu v roce 2022. Nakonec vycouval a opustil ji i se svými stoupenci.
Obvinil Majerovou z cenzury a omezování svobody projevu, což je dnes běžná mantra antisystémových sil, a z nabírání „extremisticky založených osob a jejich protlačení mezi prověřené delegáty sněmu“.
Po ruské invazi se rozpadla koalice Trikolory se Svobodnými a Stranou soukromníků, která ziskem 2,76 procenta hlasů propadla v posledních sněmovních volbách v roce 2021.
Strana soukromníků uvedla, že v Trikoloře postupně převládly proudy, se kterými má naprosto odlišné názory na členství Česka v EU a NATO. „Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve společného politického postupu byl pokus Trikolory obhajovat ruského agresora ve válce s Ukrajinou,“ napsala v prohlášení.
Svobodní zase nesouhlasili s veřejnou podporou Andreje Babiše v prezidentské volbě a odklonem od pravicových hodnot.
Vstoupí do vlády?
To jsou ovšem argumenty, které jsou pro SPD spíš pozitivní referencí, než náznakem problému. Vracíme se k otázce, zda mohou s Trikolorou vstoupit do vlády.
Za určitých okolností to nelze vyloučit. Babišovi jde o revanš za sérii porážek a o vlastní zájmy, nezastaví se před ničím. ANO bylo schopno legitimizovat KSČM na celostátní úrovni a nyní by jistě neváhalo sestavit populistickou vládu, která by Česko postavila na úroveň Orbána a Fica. Museli by však získat většinu a volby jsou až za necelé dva roky.
Co z toho vyplývá? Buď koalice udrží stabilitu a dokáže přesvědčivě prodat změny včetně těch, co budou následovat, ale i hrozící rizika. Pak má šanci obrátit veřejné mínění.
Nebo se může zopakovat třeba slovenský scénář, kde se vláda rozhádala a rozpadla, a do předčasných voleb šla kvůli osobním ambicím roztříštěná v řadě (staro)nových subjektů. To je zaručená cesta, jak předat moc jak na stříbrném tácu. Potom se může naplnit i zdánlivě chimérické snění Majerové a Okamury.
