Může vypadal začátek širšího regionálního tak, že na jejím začátku budou Íránem ovládaná jemenští povstalci útočící na obchodní lodě? O velké válce na Blízkém východě se hodně mluví, nikdo z aktérů si ji ale ve skutečnosti nepřeje. Zatím.
Nejde tu o žádný nový fenomén. Jemenští povstalci Húsíové napojení na Írán, kteří ovládají severozápadní část Jemenu včetně části pobřeží Rudého moře, se rozhodli využít své polohy a zasáhnout do izraelsko-palestinského konfliktu. Benefitují z přístupu ke zhruba třicet kilometrů široké úžině Bab-al-Mandáb, kterou musí proplout všechny lodě na frekventované námořní trase.
Od listopadu podnikli Húsíové na tři desítky útoků na námořní lodě, které jim íránská rozvědka identifikovala jako patřící Izraeli nebo směřující do izraelských přístavů. Spojeným státům a Británii došla trpělivost a udeřily. Podle dosavadních zpráv to vypadá, že z letadel chirurgicky přesně zaútočili na zhruba sedm desítek vojenských cílů jako velitelská a kontrolní stanoviště povstalců, muniční sklady, odpalovací systémy či radarové systémy protivzdušné obrany.
V podstatě to bylo běžné vydírání, na které bylo reagováno stejně běžnými prostředky. Húsíové mluví o „podpoře pokračování izraelského zločinu v Gaze“ a slibují pomstu, ačkoli je jasné, že údery pro ně byly lekcí. Rovněž na lodě chtějí střílet dál, v tom případě už americký prezident Joe Biden vzkázal, že nebude váhat nařídit další údery. Dá se proto čekat, že teď budou opatrnější a zvolí jinou strategii.
Ve službách Teheránu
Húsíové jsou dosud poměrně neznámou složkou spektra regionálních milicí, které si Írán vydržuje k udržování svého vlivu po celém Blízkém východě. Patří sem Hamás i jemu blízká palestinská skupina Islámský džihád, dále libanonský Hizballáh a dalších několik poměrně silných šíitských skupin v Sýrii a Iráku. Jak připomíná list The New York Times (NYT), je jejich specifikem to, že se nemusí nikomu zodpovídat ani brát ohledy jako třeba Hizballáh libanonské vládě. Húsíové si v tradičně kmenově rozdělené zemi, kterou trápily sváry už v minulosti (připomeňme si rozdělení na Jižní a Severní Jemen), prostě zabrali jako povstalci v polovině minulé dekády část území a na té si sami vládnou.
„Húsíové v Jemenu budou v dlouhodobé perspektivě pro Izrael větším nebezpečím než Hamás nebo dokonce Hizballáh,“ řekl NYT teheránský politický analytik Násir Imámí blízký íránské vládě. Tamní režim je podle něj považuje za jednoho z hlavních hráčů „v kolektivní strategii na své ose odporu.“
Írán také podle některých náznaků intenzivně cvičí povstalecké síly. Na sociálních sítích například koluje video z listopadového únosu lodi Galaxy Leader poblíž přístavu Hudajdá. Ze záběrů je patrné, že šlo o profesionálně provedenou akci za pomoci vrtulníku a úderného komanda, které se obešlo bez excesů a zbytečných krveprolití.
V dubnu 2016 zadrželo americké námořnictvo dodávku ručních zbraní z Íránu, které mířily pravděpodobně jemenským povstalcům. O tři roky později napsal izraelský list The Jerusalem Post, že k jemenským povstalcům putují drony íránského výrobce. A loni v říjnu, když po útoku Hamásu začal Izrael ostřelovat Gazu, zaútočili na něj jemenští povstalci balistickými střelami i raketami s plochou dráhou let. I to svědčí o sofistikované podpoře povstaleckému hnutí, které sice dokáže samo vyprodukovat balistické rakety kratšího dosahu nebo přestavět na bojové nákladní lodě, nikoli však sofistikovaně rozvíjet zbrojní průmysl.
Silnější bere
„Na tyto operace nemůžeme neodpovědět,“ řekl televizi al Džazíra mluvčí ozbrojených sil rebelů Mohammed Abdul Salam. Vzhledem k nepoměru sil ale Húsiové nemůžou vygenerovat vojensky adekvátní reakci v podmínkách, kdy v Rudém moři už působí širší spojenecká koalice v rámci operace Prosperity Guardian, kterou v prosinci iniciovaly Spojené státy. Povstalci tak sice mají kapacitu potopit raketou nějaké nákladní plavidlo, pak ale musí počítat se skutečně tvrdou odvetou.
Američané už na íránské satelitní skupiny či na lidi s nimi spojené v minulosti útočili. Například 3. ledna 2020 zabili raketou z dronu u mezinárodního letiště v iráckém Bagdádu vysokého funkcionáře íránských revolučních gard a šéfa jednotek Kuds Kásima Sulejmáního a další čtyři muže, mezi nimi lídra jedné ze skupin místních milicí. Šéf amerického sboru náčelníků štábů Mark Milley úder odůvodnil tím, že generál plánoval „významnou násilnou kampaň proti USA.“
Ačkoli šlo o skutečně závažný útok a USA se k němu přiznaly, následky to nemělo prakticky žádné. Stejně jako se bez následků obešel izraelský atentát na zástupce šéfa politického křídla Hamásu Sáliha Arúrího 2. ledna v libanonském Bejrútu či o týden později útok na auto s pohlavárem Hizballáhu Visámem Tavílem.
Protizápadní koalice nejednotná
Irán se drží zkrátka – uvědomuje si, že v potenciálním konfliktu tahá za slabší konec. I když by jistě dokázal zkomplikovat na Blízkém východě situaci, Američané a jejich spojenci jsou daleko silnější. Určitou nadějí by pro Teherán bylo propojení po ose Moskva – Peking – Pchjongjang – Damašek, klíčoví hráči se ale do toho nijak nehrnou.
V zájmu Číny je totiž byznys a nevyvolávání přímých konfliktů. K tomu patří i nedávný požadavek na jednání Rady bezpečnosti OSN o Hútsiích – udržet Rudé moře bez problémů průjezdné. I vztahy s Moskvou poslední dobou ochladly poté, co ruská diplomacie podpořila požadavek Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC) přiznat Spojeným arabským emirátům tři ostrovy, které si nárokuje Teherán jako svou vojenskou základnu.
A Rusko také přehodnocuje kontrakt na dodání letadel Su-35, který Íránu slíbilo před rokem mimo jiné i za ochodu dodávat drony šahíd používané k útokům na Ukrajinu. Teď si je už Moskva vyrábí sama, Teherán k tomu nepotřebuje a tak se vracejí staré rozmíšky – pro Západ nikoli nevýhodné.
