Antický Řím měl období „pěti dobrých císařů”. Populárním a pitomým sportem současnosti je ovšem posuzovat minulost podle aktuálních měřítek a v těch by starověcí imperátoři jako „dobří” asi neobstáli. Vlastnili otroky, zabírali cizí území a na hostinách pěstovali ten nechutný zvyk se strkáním pavích per do krku. Navíc není nic známo o tom, jaký měl Traján názor na inkluzi, zda byli Nerovi koně krmeni pící, odpovídající emisní normě Euro 7 a zda bylo za Marka Aurelia možné požádat si o dotaci na opravu vily po babičce.
Staří Římané však o moderních parametrech hodnocení politické činnosti věděli kulový, a tak si těch pět vrahounů a vojevůdců pamatovali jako dobré císaře. Zato období 2020 až blížící se rok 2024 budou současní Češi jako dobré hodnotit stěží. Římská vláda pěti dobrých císařů trvala devadesát let. Lze jen doufat, že Česko neprožije víc než „pět špatných let”, z nichž tři už má země za sebou. Souběh krizí a společenské nejistoty snad kulminoval v roce, který teď končí.
Hrbaté duše
Velkým společenským fenoménem končícího roku byla aktivizace části české společnosti, která z různých důvodů odmítá vývoj země po roce 1989. Antisystémové síly, pro které byly i komunisté či Okamurovi komerční národovaci málo radikální, se začaly výrazně formovat už během covidové pandemie. Krize všech typů jsou vždy živnou půdou pro extremisty. Vše pak akcelerovala agrese ruské neofašistické diktatury proti svobodné Ukrajině a její důsledky: vlna utečenců před největším konfliktem v Evropě od roku 1945 a skokové zdražení energií.
Jakkoliv byly projevy a hesla na několika velkých demonstraci na Václavském náměstí prezentovány jako protesty proti „bídě a vládě”, jejich pravý důvod byl jiný: hysterický vztek svolavatelů i účastníků na to, že politické vedení Česka se jednoznačně a na tuzemské, obvykle opatrné poměry, i nebývale razantně postavilo na stranu napadené Ukrajiny. Pro jistý typ hrbatých duší má totalita neodolatelnou přitažlivost, zvlášť, když o své lásce k odporným, genocidním režimům, jako je ten Putinův, mohou vyřvávat z pohodlí bezpečné a demokratické země.
Posvátný zadek
Lidová tvořivost si osazenstvo prokremelských seanací i jejich řečníky překřtila na „dezoláty.”, na což tuzemský národovecký mediálně-politický provoz zareagoval jekotem o „sprostém nálepkování nespokojených občanů.” Nejvíce se pochopitelně bouřili ti lidé, kteří se roky předtím intenzivně věnovali nálepkování kdekoho výrazy jako havloidi, lepšolidé a pragokavárníci. Účast na na demonstracích byla nicméně slušná a dva proroci tekutého hněvu, nejprve jakýsi Vrabel a po jeho zapuzení pak Jindřich Rajchl, mohli při pohledu na Václavák zaplněný do poloviny chvíli snít svůj sen o Spojených českých dezolátech. Už se viděli v čele nové republiky se zbrusu novou ústavou, která jim hned po převzetí moci umožní došlápnout si na dotěrné pisálky, zdegenerované komedianty a internetové posměváčky. Ovšem až poté, co si zaletí na omluvnou státní návštěvu do Moskvy, kde obřadně políbí posvátnou řiť Vladimira Vladimiroviče.
Dopadlo to však jako u českých národovců vždy. Spojené české dezoláty se rozpadly dřív, než stačily vzniknout. Vrabel byl naposledy viděn na facebooku se sbalenými kufry směr Balkán. K Rajchlovi se přestala hlásit větší část řečníků z jeho demonstrací a následně se mu i částečně rozpadla strana PRO. Její podpora se v průzkumech stabilně drží na úrovni statistické chyby. Rajchlovi nepomohl ani pokus vlísat se do přízně Andreje Babiše. Coby politický lůzr neměl mocnému oligarchovi co nabídnout. Veslo českého nacionalismu dále pevně třímá Tomio Okamura.
Generál v kajaku
Jestliže demonstrace proti vládě a za Putina byly sice hlasitým, ale fakticky okrajovým společenským jevem, volba prezidenta byla jiná. Již potřetí se národ musel rozdělit na dva tábory. Důsledek rozhodnutí z roku 2011, kdy žádný z významných politických hráčů přímou volbu hlavy státu nechtěl a proto jí Sněmovna pro jistotu schválila hlasy 159 poslanců, a bylo tak zaděláno na další a tentokrát zcela zbytečný rozkol ve veřejném životě země, se opět projevil.
Zatímco Andrej Babiš v tušení porážky v závěru kampaně vpodstatě tvrdil, že vítězství protikandidáta bude znamenat povolávací rozkaz do pekla ukrajinských zákopů pro všechny české muže od patnácti do šedesáti, části podporovatelů Petra Pavla se také poněkud splašily mozkové závity. Místy to působilo, že flanelový Generál je nová inkarnace Václava Havla. Životní dráha kariérního vojáka Pavla se přitom od příběhu disidenta a umělce Havla snad nemohla lišit víc. Kdo to pochopil nejlépe, je naštěstí sám prezident Pavel. Moudře se nepouští do velkých morálních apelů a akcentuje ty momenty, kde působí přirozeně: když vyráží na své milované motorce na státní návštěvu, projede se peřejemi v deblkajaku, nebo se v neformálním oblečení účastní vesnické slavnosti.
Část české společnosti čekala po deseti letech zemanovského panoptika na novou hlavu státu jako na Spasitele a spojovala si s Pavlem zcela nereálné nároky. Ale ono vlastně stačí, když se v bezprostřední blízkosti nejvyššího ústavního činitele nepohybuje agent tajných služeb Ruska a když se doma nemusíme obávat, že náš prezident přetáhne na oficiální návštěvě Velké Británie krále holí po hlavě.
Konec mystiky
Vůbec nejpozitivnější věcí, kterou by funkční období Petra Pavla mohlo přinést, je tak demontáž stoletého kultu českého prezidentství. Češi, sebedeklarovaní plebejci, si kupodivu s úřadem prezidenta napříč režimy a dvěma staletími spojovali mystiku o vznešeném údělu pánů z Hradu nad Prahou. Tatíčci i vrazi národa, prezidenti Osvoboditelé a prezidenti Vykupitelé, taková je legenda o našich prezidentech.
Všední, střízlivý a na velká slova neaspirující výkon funkce, jak jej zatím realizuje Petr Pavel, by mohl něco ze zaprášené mystiky vládců Hradu ubrat. Ještě jeden či dva takoví prezidenti (nebo prezidentky) a Češi by si mohli konečně zvyknout na to, že hlava státu není ani spasitel, ani arcipadouch, ale prostě dobře placený muž či žena a za úkol má především kvalitně reprezentovat stát navenek i dovnitř. A nakonec dojdeme snad i k tomu, že není důvod, aby dotyčný úřadoval z největšího hradního komplexu na světě. Jestliže se české uvažování o prezidentském úřadě někdy vydá tímto směrem, bude to i zásluha Petra Pavla, který učinil první potřebné kroky.
Špatná kondice
Národoveckých pět minut slávy, první necelý rok Pavlova hradního angažmá a čím dál horší mezinárodní situace, šroubující ceny energií a následně třeba i základních potravin do alarmujících výšek: český rok 2023 byl divoký. A byl už třetím abnormálním rokem v řadě, kdy domácí dění výrazně ovlivnily globální události. Pandemie, války, stagnace světové ekonomiky, už tři roky se střídají špatné zprávy s těmi ještě horšími.
A civilizační náraz do zdi v podobě plných dopadů člověkem způsobené klimatické změny se blíží rostoucí rychlostí. Zabránit mu nelze, ale zatím to bohužel nevypadá ani na úspěšný pokus o zmírnění razance této kolize. V Česku se spíše než na realitu věří na selský rozum, takže klimatický rozvrat trápí Čechy podle průzkumů téměř nejméně ze všech obyvatel EU, přesto je v zemi cítit sílící neklid. Pro zaměstnance a občany s nižšími příjmy je Česko už velmi drahou zemí k životu. Mladí lidé vnímají svou vlast jako místo, kde je nereálné ušetřit si z průměrného platu na vlastní bydlení. Podnikatelé se potýkají s extrémní mírou byrokracie a regulací. Státní kontrolní orgány dlouhodobě poukazují na systémové problémy v nakládání se státními dotacemi a veřejnými penězi vůbec. Asi každý občan vnímá zoufale pomalé tempo výstavby klíčové infrastruktury (zejména je to vidět v porovnání se sousedním Polskem). Česko je drahá a stagnující země.
Tento stav nemá jednoho konkrétního viníka. Na vině je dlouhodobý nedostatek politického leadershipu a vize, jakou zemí má Česká republika v jednadvacátém století být. Posledním velkým projektem, na němž panovala společenská shoda, byla ekonomická transformace let devadesátých a přechod Česka ke společenskému modelu standardní demokratické země s volným trhem. V tomto úkolu země obstála. Jenže další velké téma, další velký projekt, už žádná vláda za posledních dvacet let nastolit nedokázala.
Těsně porevoluční Česko mělo pověst trochu divoké, ale zároveň mimořádně svobodomyslné země. Pak jsme se stali regionem s levnou, ale vysoce kvalifikovanou pracovní silou (a laciným pivem). Teď už Česku začíná ujíždět vlak i v té odbornosti a kvalifikaci, hlavně co se nejmodernějších technologií týče. A pivo taky podražilo. Republiku přitom už v této dekádě čekají výzvy palčivější, než prodělaná čínská chřipka, nebo válka, vzdálená naštěstí od našeho území přes tisíc kilometrů. V kondici v níž Česká republika opouští rok 2023, na tyto výzvy bohužel připraveni nejsme.
