Vlna protižidovských vystoupení na samém pokraji pogromů snadno svádí k domněnce, že ve třech republikách Severního Kavkazu (nedávno se k nepokojům v hlavních městech Dagestánu a Kabardino-Balkarska přidaly také demonstrace v Karačajevo-Čerskeské autonomii) k vyhřeznutí antisemitismu vedly zhruba stejné příčiny jako jinde ve světě, kde dochází ke vzmachu islámského fanatismu. Není pochyb o tom, že extrémní formy islamismu mohou mít a určitě mají vliv na nálady v těchto převážně muslimských republikách. Ale to v žádném případě není hlavní příčina vzedmutí zdejších černosotněnských nálad.
V zásadě byl Severní Kavkaz po tisíciletí přívětivým místem pro koexistenci zdejších národů s židovskou komunitou. Vůbec se jedná o oblast nábožensky značně tolerantní – v Dagestánu kupříkladu žijí desítky ne vždy příbuzných národů různého vyznání, počet jazyků je oficiálně 92, ale úřad tvrdí, že je jich přes stovku. V polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem se část Židů odvlečených do babylónského zajetí nevrátila do Izraele, ale putovala dál na sever a usadila se v horách Severního Kavkazu. Dagestánské město Derbent přijalo početnou obec přistěhovalců, jimž se začalo říkat Horští Židé (autochtonní název – Žugurové). Skupině, která se usadila ve městě Nalčik, což je Kabardino-Balkarská autonomie, se začalo říkat Tatové.
Potomci babylonských zajatců na své historické pouti přišli o původní hebrejštinu, mluví dnes jazyky perského původu, nevzdali se však víry otců. Bohoslužby v jejich synagogách si striktně zachovávají judaistickou liturgii a nápisy na zdech budov nebo na hřbitovních kamenech jsou vytesány hebrejským písmem. Okolní kavkazské národy měly vůči nim vždy velmi tolerantní postoj plný respektu. Příčiny současné nenávisti je tedy třeba hledat jinde. Celé území je totiž součástí Ruské federace. Platí zde ruské zákony a dominují zhruba stejné nálady jako v Rusku a to znamená, že příčiny antisemitských nepokojů je třeba hledat ve stavu ruské společnosti.
Obyvatelé Ruska nemají žádný důvod být spokojeni se svou současnou existencí. Teoreticky by měli být součástí tzv. Ruského světa, leč pravda je taková, že tento bájný svět jen středoevropskému magorovi může připadat jako přitažlivá alternativa k zahnívajícímu Západu. Jak se říkalo v dobách totáče – „Západ sice zahnívá, ale ta vůně!“ Žádný z domnělých ideálů vynášených Putinovým režimem coby trumf se ve skutečnosti nekoná. Láska k rodině, péče o dítě, vlastenectví, náboženské cítění – to vše je hrubě popřeno realitou. V Rusku je mimořádně vysoká rozvodovost, nízká porodnost, což dohromady způsobuje demografickou krizi a neustálý pokles počtu etnických Rusů, obřadovost místo religiozity, žoldnéřství místo vlastenectví.
Stejný totální krach zažila Putinova představa o vzniku jakéhosi zvláštního modelu ruského občanstva složeného z mnoha národností. Opak je pravdou. Ještě nikdy nebylo tolik společenského pnutí mezi zástupci etnické většiny a národnostními menšinami. Dvě čečenské války jsou toho důkazem. I v nynějších nepokojích je třeba vidět perverzní formu vzdoru místních obyvatel proti moskevské nadvládě. Dynamické a bojechtivé národy Severního Kavkazu se nemohou smířit se skutečností, že Moskva dosazuje své náčelníky do jejich autonomních republik, tak jako šéfem Dagestánu udělala Rusa Sergeje Melikova. Místní obyvatelé, neschopni si uvědomit pravé kořeny vlastních protestních nálad, je kanalizují do snadného antisemitismu.
Za poslední dva roky státní propaganda (a žádná jiná dnes v Rusku není) ve svých konzumentech záměrně pěstuje mimořádně násilné, agresivní a nenávistné pocity vůči všemu cizímu a jinak smýšlejícímu. Dichotomická opozice „náš-nenáš“ se stává hlavním nástrojem rozlišování lidí. Každý, kdo nesdílí oficiální linii, je ocejchován jako „agent cizí mocnosti“ a platí to nejen pro postoj k agresi na Ukrajině, ale také pro kulturní, historické či vědecké postoje.
V poslední době je oficiálními sdělovacími prostředky masivně ospravedlňováno nemotivované osobní násilí vůči jednotlivci. Adam Kadyrov, syn čečenského samozvaného vůdce, nedávno brutálně zmlátil spoutaného vězně, který údajně spálil Korán. Zmlátil ho před očima ochranky a ruský tisk jednohlasně uvítal mimosoudní lynč jako správný chlapský postoj. Násilník byl slavnostně povýšen. Velice to připomíná raně bolševický princip třídního právního vědomí. Jenže tentokrát jde o islamistické právní vědomí umožňující vykonávat „spravedlnost“ zlovolně.
Tato společenská zběsilost v posledních měsících dostala v Rusku jednoznačně protižidovskou podobu. Úsudky typu „stejně za všechno mohou Židé“ se staly zcela přijatelnými v jazyce sdělovacích prostředků a v ústech státních činitelů. Legendárním se stal výrok ministra zahraničí Sergeje Lavrova o tom, že Hitler sám byl židovského původu, a tudíž za válečné zločiny nacistů v podstatě tak nějak můžou samotní Židé. Darmo mluvit o tom, že je to lež jako věž, tisíckrát vyvrácená a záludná zhruba tak jako Protokoly siónských mudrců. Putin sám v poslední době usilovně diskredituje své oponenty tím, že jim přimýšlí údajný židovský původ. Když se rozešel se svým mnohaletým souputníkem Anatolijem Čubajsem, „systémovým liberálem“ z počátku 90. let, začal mu říkat vymyšleným židovským křestním a otcovským jménem. V Rusku je to jednoznačná narážka na původ zloducha. To samé se přihodilo nejznámější popové zpěvačce Alle Pugačovové, k jejímuž jménu vlastní kolegové začali přidávat falešné židovské rodné jméno.
Putinův režim, který ve všech ohledech zklamal, zpátečnický až to bolí a stejně tak dobyvačný, si jakoby najednou uvědomil, že antisemitismus je současnou formou „pokroku“, a tak se ruče zařadil mezi jiná pokroková společenská hnutí. Patří mezi ně především islámský džihád, protiizraelská zášť, která se nezastavuje před prahem genocidy, aktivismus všeho druhu – od klimatického přes genderový až k feminismu, různá studentská progresivistická hnutí, která vidí v protižidovské nenávisti příhodnou náhražku za nenávist třídní. Uznejte, Putinův režim našel konečně správný filozoficko-politický přístav a stal se vítaným členem rodiny pokrokářských národů.
