Poté co Český statistický úřad zveřejnil údaje o poklesu české ekonomiky ve třetím čtvrtletí, propukl pláč a naříkání ekonomů a komentátorů na všech možných stranách. Jsme jediní v Evropě, kteří se ještě nedostali ekonomickým výkonem na úroveň předcovidového roku 2019, a místo abychom se jí přibližovali, tak se zase vzdalujeme. Je to trochu sebemrskačství. Určitě neděláme všechno dobře, ale tento vývoj ekonomiky by neměl překvapovat.
Letošek je rokem boje s inflací a to, že se dostaneme do recese, není ničím jiným než potvrzením toho, že zvýšení úrokových sazeb centrální banky splnilo svůj účel. Dokonce pro mnohé, včetně autora tohoto textu, je to až překvapivé, ale zdá se, že úroveň nastavení úrokových sazeb na sedmi procentech nebyla až tak nedostatečná. Na tuto úroveň se sazby dostaly v červnu loňského roku a podle očekávání potřebovaly rok na to, aby zabraly a v ekonomice snížily poptávku. Je to vlastně skoro jako z učebnice. Jestliže tedy nyní sazby zase začnou klesat, uvidíme první dopady na ekonomický růst až na konci příštího roku, takže bychom si měli na ošklivá čísla na čas zvyknout.
A s tou předcovidovou úrovní to není až taková tragédie, protože před tím jsme dosahovali řadu let růstu nad tři procenta a občas jsme se dostali i nad pět, což jsou násobky růstu Německa a mnoha dalších západních zemí, k nimž vzhlížíme. Je samozřejmě pravda, že jsme v té době byli na anabolikách v podobě velmi expanzivní měnové politiky v kombinaci s rozpočtovým rozdáváním všeho, co se vybralo k projedení obyvatelstvu. Teď ty anabolické svaly splaskly, což se nakonec stát muselo.
Za normální situace by se dobré časy začaly velmi rychle vracet. Jenže normální situace není, protože je situace dekarbonizační, což znamená fakticky poměrně rychlou likvidaci průmyslu vysokými cenami energií. Pro ekonomiku, kde je průmysl zcela rozhodujícím hybatelem, je to fatální. Vidíme to na covidovém roku 2020, kdy automobilky zavřely na dlouhé týdny závody, výroba se propadla o pětinu. A ekonomika o pět a půl procenta.
Problémem pro obnovení růstu tak nebudou naše schopnosti, inovace, vzdělanost, a dokonce ani špatná vláda. Ale prostě skutečnost, že jsme se zelenou flintou střelili spolu s celou Evropou do vlastní nohy a na rozdíl třeba od Němců a jiných bohatších zemí nemáme zdroje na to, abychom ceny energií dál masivně dotovali.
