Návrh Energetického regulačního úřadu na zvýšení regulované složky ceny elektřiny o sedmdesát procent vyvolal poprask. Nutno říct, že hlavně z důvodu jistého nepochopení. Dost velká část veřejnosti netuší, že to, co platí za elektřinu, má více složek, a lidé se hrozili dalšího astronomického zdražení. Z tohoto pohledu je to jen další komunikační selhání vlády, především ministra průmyslu Síkely a premiéra Fialy, kteří výbušnost informace ERÚ podcenili a nechali opozici, aby udělala téma dne z dalšího zdražování elektřiny.
Přitom je to poměrně jednoduché, a pokud by bylo vše předem vysvětleno, dalo se vyvolanému humbuku z velké části zabránit. Nicméně ve všech souvislostech, které vývoj regulované složky ceny elektřiny má, nejde rozhodně o banalitu.
Za elektřinu platíme jednak za množství vyrobené energie, jednak za služby spojené s tím, že je nám tato energie dodána ke dveřím bytu a dodavatelská síť funguje 24 hodin denně a 365 dní v roce. První část je oceněna podle toho, za co se podaří nakoupit elektřinu od výrobců, a cenu fakticky určuje burza. Tato cena oproti loňsku letos výrazně poklesla a postupně se to začalo projevovat i na fakturách u těch, kteří nemají fixace nebo jim končily. Vypadalo to, že se blýská na lepší časy. Jenže zdání často klame, a když po naději přijde zklamání, tak to náladu nezvedne.
Druhá část ceny elektřiny je totiž regulovaná. Podniky, které se na dodávce podílejí, musí ERÚ doložit své náklady plus nějaký přiměřený zisk a úřad jim pak schválí cenu, kterou lze účtovat občanům. Nad tuto sumu se účtuje i takzvaný příspěvek na obnovitelné zdroje, což je dotace na soláry postavené převážně kolem roku 2010. Jeho výše je 495 korun bez DPH, tedy necelých šest stovek s daní za jednu megawatthodinu. Průměrný byt spotřebuje za rok zhruba tři MWH, což je nějakých osmnáct stovek. Ta částka je stanovena zákonem jako maximální a nemůže se zvýšit.
Od loňského října do konce letošního roku však tuto platbu, stejně jako část dalších poplatků za distribuci nejen pro domácnosti vzal na sebe státní rozpočet. To ale končí a od ledna se poplatky vrací. A vrací se zvýšené o náklady, které distributorům a správcům sítě nepochybně vzrostly a ještě v příštím roce vzrostou. Výjimkou jsou zmíněné poplatky za OZE, které se vrací ve stejné výši.
Když se snížená cena silové elektřiny sečte se zdraženými regulovanými poplatky, měla by nula od nuly pojít, nebo by výsledkem mělo být zdražení o několik málo procent. Takže katastrofa se, jak říká premiér, nekoná. Má tak nějak globálně pravdu, ale má to své háčky.
Jednak struktura tarifů v Česku je hodně komplikovaná a určitě se najdou zákazníci, kteří zafixovali cenu v nevhodný okamžik a to zdražení jim může vyskočit hodně nad pár procent. A pak jsou zde firmy. Těm se vrací poplatky ve větší míře než domácnostem, protože už v době před vládním zásahem loni v říjnu měly úlevy, které byly ale nyní také zrušeny. U nich může být dopad o hodně tvrdší a premiér také už slibuje, že se to bude řešit. V bohatších zemích totiž vlády na rozdíl od té naší pokračují v dotacích, protože na to mají, a elektřina tam bude levnější, což silně podrazí naši konkurenceschopnost. Jinak než částečným obnovením dotací to ale vyřešit nepůjde. To také mělo být vyřešeno s předstihem.
Ale tím největším problémem na celé kauze je skutečnost, že to je jen začátek dopadů energetické politiky tak, jak ji praktikuje celá EU. Služby sítě a dotace na obnovitelné zdroje musí nutně zdražovat. Síť s připojenými tisíci solárních elektráren a větrníků musí mít větší kapacitu i schopnost přizpůsobovat se výkyvům v dodávkách. Už nyní v mnoha regionech distributoři nepřipojují nové, převážně střešní elektrárny, protože kapacita sítě je vyčerpaná a musí se mohutnými investicemi zvyšovat. A to jsme teprve na začátku. Státní podnik ČEPS odhadl objem nutných investic do sítí v nejbližších letech na 400 miliard korun, tedy na sumu odpovídající třeba dvěma jaderným blokům.
Bude třeba k tomu ještě nakupovat tu nejdražší elektřinu pro dobu, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, což se také projeví v poplatcích. Takže tyto poplatky porostou, a to ještě rychleji než nyní. A ten růst nebude přinejmenším v nejbližších letech vyrovnávat pokles cen samotné elektřiny z obnovitelných zdrojů, protože i ty zdražují, a navíc i v nejvíce zeleném Německu jejich výstavba drhne. Cenu na burzách tak dál budou určovat emisní povolenky a ty musí v zelené logice zdražovat.
Masivně zdražující energie jsou prostě cenou za Green deal a jejímu zaplacení se nelze vyhnout jinak než zásadní revizí všech zelených politik a jejich zreálnění a přizpůsobení našim sociálním limitům.
