Na aktivistické strkání státního nosu do věcí, do kterých mu nic není, jsme si postupem času už přivykli. Přesto poslední nápad ministerstva práce a sociálních věcí na faktické povinné zveřejňování platů a mezd nejen státních, ale i soukromých zaměstnanců leckoho svou drzostí zaskočil. Podle nového zákona má mít každý zaměstnanec právo dozvědět se, kolik bere jeho kolega. A k tomu přibude ještě povinnost zaměstnavatele případný rozdíl řádně odůvodnit. Je to obhajováno především takzvaným gender gapem, tedy rozdílem v odměňování mužů a žen, a tento problém údajně řeší směrnicí EU dohodnutou a schválenou za nedávného českého předsednictví, které vedla vláda označující sama sebe za středopravou. Nicméně zřejmě složená ze samých inženýrů lidských duší.
Gender gap skutečně existuje, pokud ho budeme považovat za rozdíl ve finálním výdělku mužů a žen, a vykazuje ho i Eurostat ve výši zhruba třináct procent ve prospěch mužů. Nicméně nikdo neporovnává a ani porovnat nemůže, za co je ten plat vyplácen. Z naprosté většiny je rozdíl dán tím, jakou práci a na jakých pozicích ženy zastávají a co jsou pro výdělek ochotny obětovat. Obecně častěji než muži oceňují kratší úvazky, vyšší flexibilitu a méně přesčasů. Což se nutně na výplatní pásce promítá.
Poněkud stupidní je vize, že rozdíl je dán misogynskými zaměstnavateli, kteří ženy zlomyslně ponižují, byť i takové bytosti se zřejmě někde najdou. Leč trestají sami sebe, protože je v nejlepším možném zájmu každého privátního zaměstnavatele odměňovat lidi podle jejich výkonu, na nějž má vliv jednak zájem o práci a také zkušenosti, tedy praxe. Jen tak totiž dobrého pracovníka či pracovnici udrží. Nikoli náhodou je v Česku s nejdelší mateřskou dovolenou v Evropě gender gap vyšší než jinde a rozdíly se pak ve vyšším věku srovnávají.
Za jeden z důvodů nutnosti opatření je také dávána menší asertivita žen při vyjednávání o výši platu, což je u každého, kdo u toho vyjednávání nebyl, značně troufalé tvrzení. Pokud by se však ženy dobrovolně spokojovaly s nižším platem při stejném výkonu a zátěži, byli by podnikatelé hlupáky, kdyby zaměstnávali vůbec nějaké muže.
Návrh, který vypadl z úřadu Mariána Jurečky, jde však ještě daleko za boj s gender gapem a představuje brutální intervenci státu do svobody podnikání a poškodí soukromé firmy i finančně. A nejen kvůli tomu, že na administrativu s tím spojenou a na vysvětlování rozdílů ve mzdách bude muset mít další pracovní síly. Jen zaměstnavatel ví, proč řidiči A je ochoten platit o půlku vyšší plat než řidiči B, a nikomu jinému do toho nic není, protože jde o jeho peníze. Zaváděné šmírování je dobré jen pro notorické konfliktní typy, kteří dokážou záští a závistí kvůli dvěma stovkám na výplatní pásce kolegy rozvrátit funkční a výkonný pracovní kolektiv, který šéf budoval třeba řadu let a pro chod firmy má zásadní význam. A takové typy se najdou v každém větším podniku.
O tom, že to zasáhne do osobních svobod toho zaměstnance, jehož plat bude zveřejněn, pak ani nemusíme příliš diskutovat. Spíše se ptejme, co dalšího nám vládní koalice v tomto směru nadělí. Třeba zveřejňování všech daňových přiznání na internetu a zůstatky na jakémkoli účtu kohokoli ve všech bankách?
