Obec Hroza, východně kousek od Charkova, dnes zasáhli Rusové a při jejich útoku zahynulo víc než 50 lidí. To smutné číslo bude ale možná nakonec vyšší...
Hroza je, tedy ještě dnes dopoledne byla půvabná ves zalitá podzimním sluncem. A život v ní byl svým válečným způsobem “normální”. Stejně jako v Charkově a celém tamním kraji.
Co to znamená? Každý den a každou noc několikrát houkají sirény poplach, primárně vzdušný útok. Rozhlížím se kolem - téměř nikdo na to nikdy nereaguje. Jdeme po ulici dál, dál pijeme v kavárně kávu. Proč nic neděláme? Proč tak riskujeme? Omyl, to není hazard. Jak jsem se právě tady v Charkově naučila, tak vypadá pragmatická realita života v kraji kousek od ruských hranic, který je neustále v ohrožení útoků. Kdybyste měli pokaždé, když se na ruské straně začne cosi podezřelého dít (vystartují letadla, dá se do pohybu artilerie, aktivují se rampy s raketami…) a spustí se alarm, jít do úkrytu, přestali byste žít. Nikdo by nepracoval, nebylo by co jíst, zkrátka nic by nefungovalo a Rusové by vlastně vyhráli. A pak - mnohé poplachy jsou naštěstí jen preventivní a nic z nich “není”.
Charkované - stejně jako třeba Záporožané či Chersoňané, kteří jsou v podobné situaci - se rozhodli žít co možná nejvíc naplno válce navzdory. Navíc, jak jsem sama právě v Charkově zjistila: když na vás přece jen Rusové vystřelí raketu, nemáte šanci utéct nebo se schovat. Z ruské strany je u vás raketa za několik desítek vteřin, dřív než se stihne rozeznít siréna, než vám seberychlejší aplikace pošle na mobil varování. Vím to, cítila a slyšela jsem výbuchy kousek od svého bytu a teprve poté se ulicemi města rozezněl poplach a do telefonu mi přišla zpráva, že Rusáci vypálili na město raketu, a ještě jednu a další…
Počítala jsem je. Dopadly všechny. Bála jsem se (hodně) až poté, co dopadly - čekala jsem, třesouc se na zemi mezi dveřmi, kde jsou zdi bytu nejsilnější, na další, které už naštěstí nebyly.
Ti, co dnes byli v obchodě a v kavárně v Hroze, se bát nestihli. Stejně jako já tehdy před dopadem první rakety a výbuchem o tom, že jejich směrem letí smrt, nevěděli. A ona je sežrala, rozervala, spálila. Děti nevyjímaje.
Smrt vystřelená z Ruska rozdrtila a roztavila v Hroze všechno živé v tom krásném a teplém říjnovém odpoledni, kdy na zahrádkách zářily oranžové dýně a dědové stříhali střapce sladkých hroznů, aby je právě před tím obchodem, který už není, prodali. A babičky svazovaly jako každý den motouzem jiřiny a chryzantémy přenádherných barev, aby je nabídly tamtéž.
Teď je ponesou na hroby. A přitom bude vzduchem znít další siréna, pátá, šestá ten den. Celým krajem se ponese výstraha před další možnou smrtí. Ale co s tím, když raketám neutečete?
Většinu hrozeb neuvěřitelně zdatná a odhodlaná ukrajinská armáda zvládne eliminovat, ale ne všechno. A vám zbývá buď opustit svůj dům a kraj a odstěhovat se. Nebo zůstat, zkusit žít a doufat, že vaše jméno na jedné z těch raket napsáno není.
Není slov pro utrpení, již obec Hroza dnes zažila. Není slov pro to, co prožívají Ukrajinci ve východních oblastech každý den. Není možné nechat to být jen tak.
