Neuplyne den, aby se nejrůznější vlády, politické strany, média, liberálové, konzervativci, populisté, novodobí mesiáši či lidi na sociálních sítích nevěnovali rozebírání dezinformací, což jsou nepravdivé informace záměrně šířené s cílem někoho oklamat. Provázejí to spory a neustále slyšíme tvrzení, že vyslovení jakéhokoli názoru, je přece projevem svobodné vůle. I kdybyste lhali… Vyznat se v tom není jednoduché, proto tolik lidí nejrůznějším lžím, kecům, výmyslům a konspiračním teoriím věří. Přitom neověřené a nepravdivé popisy a výroky existují od nepaměti. Vznikem online světa ale dostaly velmi účinné hnojivo a sociální sítě z nich vytvořily moderní informační afrodisiakum.
Pozoruhodná je umanutost, s kterou vlády (včetně té české) a instituce chtějí dezinformace řešit. Někdy hodlají s pomocí hloupostí porazit hlouposti. Například v prvním dodatku Ústavy USA se ale říká, že se „nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova“. Obecně proto platí, že americké orgány nepřijímají právní předpisy, které by zakázaly extrémistické projevy, a to ani v případě nacismu či rasismu. Společnost si s tím musí poradit jinak.
V Evropě a Česku se naopak v tomto případě pracuje i s represemi, které mohu někdy zavánět omezováním určitých svobod. V dnešní rozjitřené společnosti je v tom totiž prakticky nemožné najít nějakou vyváženost. Je to buď, anebo. Navíc postihovat lze většinou jen některé jedince, kteří exemplárně poruší zákony. Když ale dezinformace záměrně šíří státy – příkladem jsou Čína, Rusko, Severní Korea či islamistické režimy – na ty jsme krátcí. A abychom byli spravedliví, s klamavými zprávami někdy záměrně pracují i demokratické státy, zejména když se jedná o komentáře k probíhajícím válkám a konfliktům. Jde o matení nepřítele. Vidíme to dnes na Ukrajině, kde si být skutečně jisti tím, co tvrdí ukrajinská strana o dění na frontách, nemůžeme. U toho narážíme na to, že takové záměrně vypouštěné ne zcela pravdivé informace mohou posloužit dobré věci a pomáhají potírat zlo. Příkladem budiž i některé akce Spojenců za druhé světové války.
Jak vidíme zejména sociálních sítích, či v politice, je šíření dezinformací oblíbeným sportem také v zemích českých, moravských a slezských. Někdy je to až směšné, jak se lidi dokážou hádat o zjevně bludy a blbosti. Pozoruhodné pak je, že dezinformace z Česka někdy dokázaly pohnout dějinami.
Jednou z nejúspěšnějších dezinformačních kampaní studené války, byla Akce Neptun, kterou vyrobila někdejší komunistická Státní bezpečnost v roce 1964. Tehdy byly na dně Černého jezera na Šumavě objeveny bedny (ty tam předtím nastražila StB) s údajnými tajnými nacistickými materiály, které měly dokazovat, že některé „nepřátelské západní státy“ jsou pořád ovlivňovány lidmi, kteří podporovali a podporují zrůdné ideologie. Akce byla, až překvapivě, velmi úspěšná. Dokumenty vzrušily světovou veřejnost, zahraniční organizace stíhající nacistické zločince vystupňovaly své úsilí a bylo to následně využito ke kompromitaci některých západoněmeckých, rakouských či italských politiků. Dokonalá práce s dezinformacemi.
Přesně opačný, v konečném důsledku pozitivní, efekt, měla dezinformace, která se objevila po brutálním policejním zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě. Třiadvacetiletá Drahomíra Dražská, která se demonstrace zúčastnila a byla při ní zraněna, rozšířila informaci, že po zásahu bezpečnostních sil tam zemřel student Martin Šmíd. Zprávu zavolal do rádia Svobodná Evropa opozičník Petr Uhl a novinář a překladatel Michael Žantovský jí odeslal do agentury Reuters, jež pokrývá celý svět. Zveřejnění zprávy o smrti studenta vyvolalo velké pohoršení zejména u nás a bylo střípkem, který přispěl k rychlému pádu komunistického režimu v Československu. Nic takového se ale ve skutečnosti nestalo, žádný Martin Šmíd tehdy nezemřel.
Kvůli někdejší velké dezinformaci jsme se rychleji posunuli ke svobodě. V dnešní svobodné společnosti se dezinformacím ale daří ještě víc, šíří se jako virus. Lék na něj existuje jednoduchý – nešiřme něco, co si neověříme. Jenže to by byla práce a někdy dost komplikovaná a dlouhá práce. Naproti tomu sdílet cokoli je tak jednoduché a lákavé. Tak šup s tím tam.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
