Soudce nesmí lhát, ústavní pak dvojnásob. Byl by jak zpěvák bez hlasivek. Je to asi to nejmenší, na čem je nutno u soudců trvat. Robert Fremr, kandidát na ústavního soudce, byl veřejně obviňován, že jako soudce posluhoval StB. Fremr to popíral, politické rozsudky prý nevynášel. Jeho kritici prý nenašli důkazy, které by soud uznal. Prezident Pavel si jmenování chce ještě promyslet.
Důkazy se nyní našly. Odsoudil mnoho lidí za opuštění republiky. Takový proces nemohl být jiný než politický. Opustit republiku není žádný trestný čin, za komunistů to byl nástroj pro terorizování obyvatelstva. Soudit toho, kdo odsud odešel, byl excelentní politický proces. V rukou ho měla StB, která to opouštění sledovala. Fremr lhal, že takové kauzy neměl. Měl. Odsoudit soudce může trvat nanejvýš půl dne. Lhal či nelhal? Může či nemůže být soudcem? Tance názorů o tom dalším, o právní, lidské i filosofické vině či nevině soudce lháře, mohou se konat dál, třeba i pět let po rozsudku.
Bude to však jinak. Tanec právních i morálních názorů poběží léta. Budou dva tábory, mravný a nemravný. Oba si vychutnají svou duchaplnost i odbornost. Právě teď dostal jeden generál, spolupracovník StB, od státu medaili. Nikoliv za tu spolupráci kdysi, nýbrž za konání dobra v oboru vojenském teď. Takových případů je hodně. Fremr možná bude léta ústavním soudcem. Rozsudek nebude asi nikdy. To ano a ne ať si vyřeší každý doma pod peřinou. A to je ta naše zlá věc.
