Zná to každý. Naše srdce reaguje na silné emoce tím, že se buď rozbuší nebo se naopak může zastavit. Romantické lámání či pukání srdce přeložené do medicínského jazyka zjednodušeně znamená, že z nějaké extrémní emoce dostanete infarkt a pokud bude velký a nebude včas léčený, tak vám srdce může doslova puknout. Úvodní věty nejsou moje, patří známému českému kardiochirurgovi Ivanu Netukovi, který takto odpovídá na jednu z otázek kolegyně Jany Bendové, která s ním pořídila velký rozhovor pro nové vydání Reflexu. Extrémní emoce a bušení srdce má ale každý člověk u něčeho jiného.
Moje nejromantičtější lámání srdce zařídila moje manželka už v 80. letech minulého století. Na tom už se nic nezmění. Silné emoce a bušení srdce z jiných důvodů ale zažívám pořád, dokonce je dokáže vyvolat i tak na první pohled klidný člověk, jakým je profesorský premiér Petr Fiala. Někdy mám dokonce při sledování jeho vlády pocit, že mě trefí šlak. Zkoumám už dlouho český kabinet zleva, zprava, seshora, zezdola, ale někdy mu nedokážu porozumět. Například když předvádí zápasy s vysokými cenami, rozpočtovými schodky, důchodovou reformou, nebo se změnami daní a snaží se to vše nějak vysvětlit, ale nejde mu to.
Jako kdyby vláda hřešila na to, že klasická levice v podobě sociálních demokratů a komunistů je u nás marginální, že zelenou opozici není s kým identifikovat a že nejvýraznější lidé vládního odporu jsou postavy tak kontroverzní jako Andrej Babiš a Tomio Okamura. Jako by si byly strany vládní pětikoalice jisté, že jejich voliči jim to „hodí“ i v příštích volbách. Zaujal mě z těchto důvodů nedávno text jedno z významných britských konzervativních novinářů a spisovatelů Rosse Clarka, který byl vždy k jakékoli vládě kritický (jen pro ukázku titul jedné jeho knihy – Jak označit kozla: hloupá pravidla a předpisy, které dusí Británii), ale přesto jeho srdce zjevně bije politicky napravo. Jenže ze současné britské konzervativní vlády i jemu hodně buší srdce. Titulek jednoho z jeho posledních textů zní „Pokud toryové zruší dědickou daň, budu volit labouristy“. Že by takový pravičák opustil kvůli vládním krokům i svoji pečlivě hlídanou a vzývanou ideologii a přešel na druhou stranu barikády? Když někomu „jeho vláda“ láme srdce, možné to je. A na to by si měla dávat pozor i Fialova vláda, která o své voliče moc nepečuje.
O bušení, lámání a pukání srdcí jsou v novém vydání Reflexu i texty o papeži světové literatury Milanu Kunderovi, který zemřel v Paříží 11. července. Kundera byl v některých věcech člověk hodně komplikovaný, ale žádný český spisovatel nedosáhl takového světového věhlasu a o žádném se nikdy tolik na globální úrovni nediskutovalo. Důvodem nebyl jenom jeho výjimečný talent, ale i to, že jeho díla se dotýkají i otázek filozofických, politických, ideových, řeší i téma svobody. Kdekomu u toho buší srdce, jako například našemu redakčnímu kolegovi Karlovi Steigerwaldovi, kterého pojilo s Kunderou letité přátelství a jehož text v novém tištěném Reflexu velmi osobitým způsobem reaguje na spisovatelovu smrt. Podobně osobní je i kunderovský text dramatika Milana Uhdeho.
Emoce, které silně rozbuší srdce, mohou být ale i čistě pozitivní. Takovým momentem bylo nečekané a vskutku fantastické vítězství čtyřiadvacetileté tenistky Markéty Vondroušové na nejslavnějším tenisovém turnaji ve Wimbledonu. Do nového čísla Reflexu jsme měli připravený rozhovor s českou fotografkou Radkou Leitmeritz, která žije v Americe a je tenisem doslova posedlá. V rámci interview měla vyjít i její neobvyklá fotografie Markéty Vondroušové, která ale nakonec putovala na titulní stranu časopisu. To jsme ale udělali s radostí a lehkým srdcem. U toho nás nemůže trefit šlak, který se nám někdy snaží přivodit čeští politici.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
