Kritická infrastruktura je v ČR definována podle zákona č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení. Kromě kritické infrastruktury je zákonem č. 181/2014 Sb. definována kritická informační infrastruktura (KII), což se týká kybernetické bezpečnosti. Kritická infrastruktura (KI) je komplexní systém, který může být v otevřené společnosti zranitelným. Právě proto zahrnuje odvětvová kritéria, jako jsou technické nebo provozní hodnoty, které určují základní prvky v jednotlivých odvětvích KI. Patří sem energetika, vodní hospodářství, potravinářství a zemědělství, zdravotnictví (včetně lékové politiky), doprava, komunikační a informační technologie, finanční trhy a měna, nouzové služby a veřejná správa.
Subjekty KI mají povinnost zpracovávat plány krizové připravenosti prvků, jako přípravu možného vzniku mimořádné nebo krizové situace. Stát má k dispozici také integrovaný záchranný systém (IZS), který je definován v zákoně č. 239/2000 Sb. K dalším hlavním rolím státu patří oblasti mandatorních výdajů státu, bezpečnosti, armády, zahraniční politiky, justice a vzdělávacího systému. Daňový poplatník si platí službu státu, který by měl s péčí vzorného hospodáře spravovat věci veřejné a společné. Kritická infrastruktura je zásadní veličinou pro stabilní chod státu. Pokud dojde k výpadku či poruše této infrastruktury, pak mohou nastat závažné následky.
Máme za sebou ještě velmi čerstvou zkušenost s pandemií covidu a nyní s migrační vlnou z Ukrajiny. V obou případech projevila naprostá většina občanů České republiky vysokou míru sounáležitosti, trpělivosti a vstřícnosti vůči potřebným. Dokonce čas od času suplovala ne vždy fungující stát, který svým občanům dluží důkladnou kritickou analýzu těchto mimořádných událostí s dalekosáhlými důsledky. Vše bylo a je ok? Žádná pochybení? Nikdo za nic nemůže? Ticho po pěšině?
Když si projdeme jednotlivá odvětví kritické infrastruktury a začneme si dosazovat konkrétní subjekty a hráče na našem domácím hřišti, tak s nemalým překvapením zjistíme, že se stát v minulých letech vzdal některých svých základních funkcí a úkolů a uvolnil podstatné části klíčových oblastí krizové infrastruktury privátním subjektům. Platí to v energetice, vodním hospodářství, zdravotnictví, potravinářství a zemědělství a vlastně v různé míře u všech. Řídicí a kontrolní role státu je tak značně omezena a někdy téměř znemožněna. Jsou země, v nichž je taxativně vymezeno, které oblasti kritické infrastruktury nemohou nebýt v rukách státu. Jsou země, kde kromě přesných a přísných pravidel hry funguje i stará antická zásada – to, co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud.
Česká republika zvolila svoji „českou cestu“ a vznikl málo funkční hybrid, který může svádět ke zkratce, že stát do značné míry funguje jako servisní organizace několika oligarchů, kteří drží rozhodující karty a mimo jiné nezřídka odvádějí daně mimo ČR. Navíc jsou vlastníky mnoha klíčových médií v zemi, a mají tedy nástroje k ovlivňování veřejného mínění. „Neviditelná ruka trhu“ je docela zřetelně viditelná. Za naprostou raritu lze považovat situaci, v níž se jeden z oligarchů rozhodne sám vládnout. Investuje obrovské prostředky do vstupu do politiky a pak sám sobě uděluje dotace, investiční pobídky a daňové úlevy. S ostatními oligarchy je ve shodě. Případné konkurenty na trhu kontroluje, anebo na ně rovnou zaklekne.
V uplynulých měsících řešila celá Evropa míru závislostí na dodávkách čínských komponentů a výpadky ruských surovin. Tak či onak to řeší všichni. My k tomu máme navíc obří téma ukrajinských běženců. Spoléháme na to, že nás v tom všem EU nenechá, že k nám připutují různé další dotace, že to všechno zvládneme. Státu nezbývá nic jiného než se více zadlužovat a spoléhat na lepší časy v blízké budoucnosti. Ukázalo se, že stát nedrží rozhodující páky na zkrocení inflace a ani na ceny energií. Je totiž nucen zohledňovat zájmy privátních vlastníků či spoluvlastníků v klíčových komoditách kritické infrastruktury. Mohli jsme být inovativní špičkou Evropy nebo alespoň regionu, ale zůstalo často jen u nenaplněných nadějí.
Byli jsme na počátku transformace méně zadluženi, technologicky relativně vyspělí a měli jsme na rozdíl od jiných i dávnou zkušenost s demokratickým modelem správy země. A dnes? Nabízíme zaostalou dopravní infrastrukturu, deformovaný potravinářský a zemědělský trh, drahou vodu, drahé energie, drahé skoro všechno, včetně drahého státu s málo srozumitelným daňovým systémem a nejasnou vizí politické reprezentace. Podporu státu by si zasloužili ti schopní a odpovědní jistě více než ti všehoschopní (šampioni v ohlodávání kořisti). Tyto výtky platí pro vládu i opozici, pro tuto i předchozí vlády. Krizové situace je třeba řešit neprodleně, fundovaně a je třeba dbát zásady otevřené komunikace s veřejností. Chyby se mohou stát vždy a všude, ale nesmí být důsledkem bezradnosti na straně jedné a možné skryté účelovosti na straně druhé. Česko potřebuje probudit. Čekají nás klíčová strategická rozhodnutí a bude nezbytné je aplikovat na všechna odvětví kritické infrastruktury. Defilé bezstarostnosti by mělo skončit. Už včera bylo pozdě.
„Chce-li se někdo stát politikem, musí mít schopnost předvídat, co se bude dít zítra, příští týden, příští měsíc anebo příští rok… A potom schopnost vysvětlit, proč k tomu nedošlo.“ Winston Churchill (1874–1965)
