Atomová bomba byla posledních sedmdesát let asi nejlepší ochranou před jadernou válkou. Obě mocnosti (či lépe oba bloky), které ji vlastnily, se mohly nejen navzájem vyhladit, ale mohly by vyhladit i život na celé planetě. To bylo spolehlivé vzájemné zastrašení. Šlo jen o to, aby proti sobě stojící mocnosti byly jaderně stejně silné. Došlo to do bláznivých konců. Oba tábory měly jaderných bomb tolik, že by mohly svět zničit desetkrát, stokrát, dvěstěkrát. Tento šach nechápe dnešní ruská vláda. A to nepochopení je zlověstné. Co to je za lidi v té Moskvě?
Vzájemné zastrašení znělo na obou stranách takto: Naše vláda se zavazuje nikdy nepoužít jaderné zbraně jako první. Pokud bychom ale byli jadernými zbraněmi napadeni, dočkal by se nepřítel v několika minutách odvety. Ta by rozpoutala jaderné peklo zkázy planety. Putinova vláda to vzájemné zastrašení změnila ve vyděračství: Pokud nesplníte naše podmínky, použijeme proti vám jaderné zbraně.
Nikdy nesmí ke světu přistupovat jako čaroděj zlo z perverzní pohádky. Žádná z civilizací, které lidstvo vymyslelo, si zničení světa nedalo jako vyděračskou podmínku. Ani islámští fanatici či Stalin, jen Adolf Hitler. Vyhlazovací tábory a snaha o světovládu nadlidí jsou stejně perverzní jako jaderná zbraň v akci. Hitlerova předsmrtná věta ze dne, kdy se zabil: Německý národ si nezaslouží další existenci, protože neobstál v zápase o světovládu se silnějším východním národem. Jadernou zbraň naštěstí neměl, jinak by, zdá se, strhl svět do závěrečné zkázy. Jsou prý nějaké indicie, že na Marsu to tak dopadlo.
