„Kdekdo se zaklíná Evropou, spoléhá na nějaké bruselské recepty. Znáte nějaký, který opravdu funguje? Já tedy ne.“ Takto ironicky Evropskou unii glosoval před devíti lety na kongresu ODS kandidát na jejího předsedu Petr Fiala, který si tehdy vskutku nebral servítky: „Nefunguje euro, aspoň tedy na jihu? No tak tam asi mají moc horko. Jsou vysoké ceny energií pro domácnosti a podnikatele? Tak stanovíme povinně procenta obnovitelných zdrojů, zakážeme jadernou energii, několikanásobně zdražíme energie a budeme určitě konkurenceschopnější s ostatním světem, který na takovéto ideologické nesmysly kašle a dělá to, co je pro něj výhodné.“ Měl pravdu, předseda.
Jenže co bylo, není. Dnes si premiér Fiala devatenáct let našeho členství v unii pochvaluje: Stali jsme se „součástí společenství, které nás pevně ukotvilo k západním demokraciím a jejich hodnotám,“ prohlásil v minulých dnech v upomínku tohoto výročí.
Co se tedy tak prudce pozitivního vlastně za těch devatenáct let s Evropskou unií stalo, že se i tak výrazný euroskeptik, jakým byl Fiala, proměnil v neoriginálního a zcela konformního probruselského politika?
Nic. Spíše naopak.
Ideologie zcela převládla nad zdravým rozumem, což lze snadno doložit téměř kteroukoliv „politikou“ Bruselu. Nebudu teď připomínat a rozebírat kulturní války (třeba LGBTQ+ výchovu ve školách, manželství pro všechny a genderové kvóty), což se zdají být ty hlavní „hodnoty“ současného Západu. Daleko důležitější je ekonomika a společný evropský trh. A na ty je pohled tristní.
Za všechny třeba balík „reforem“, týkajících se klimatických norem, kdy europoslanci kvůli bezemisní budoucnosti definitivně schválili další zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy (od roku 2027) a konec bezplatných povolenek od roku 2034. Zároveň Unie zavádí takzvané uhlíkové clo, a protože asi tuší, že všechna tato opatření mohou uvrhnout miliony občanů do obrovských finančních problémů, zřídí takzvaný sociální klimatický fond, ze kterého nám bude vyplácet něco jako uhlíkové žebračenky.
Zvláště dravá Asie se musí popadat za břicho. Každá statistika totiž potvrzuje, že Evropa se ve srovnání s ní stává dýchavičnou, přebyrokratizovanou, ideologizovanou a řečeno Petrem Fialou nekonkurenceschopnou ekonomikou.
Zakážeme auta se spalovacími motory a zbytek automobilového průmyslu zregulujeme tak, že evropský trh zaplaví levná a kvalitnější elektroauta z Číny. Proč? Protože se nestarají o sebevražednou zelenou ideologii, ale především o své obchodní zájmy (i když u toho budou také říkat, že pomáhají životnímu prostředí).
Něco za něco?
Jistě, členství v Evropské unii skýtá i výhody. Schengen a cestování bez hranic. Jednodušší vstup domácí produkce výrazně proexportně orientované ekonomiky na cizí trhy.
Ale na druhou stranu na nás dopadají i limity společného evropského trhu. Na otázku, proč platíme téměř nejdražší elektřinu na světě, přestože jsme v její výrobě soběstační a přebytky vyvážíme, dostává se nám odpovědí v podobě krčení ramen a vysvětlení, že jsme přece součástí evropského trhu, že musíme prodávat a kupovat přes lipskou burzu a jinak to nejde mimo jiné i proto, že by to bylo sobecké – i my přece dovážíme strategické suroviny, kterých se nám nedostává.
Budu-li se znovu držet slov Petra Fialy z úvodu textu, problémem dnešní Evropské unie je fakt, že ji řídí lidé zavření v klimatizované slonovinové věži, odtrženi od reality. Sama předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová je příkladem na domácí půdě neúspěšného politika (někdejší německá ministryně obrany, jež úspěšně zdecimovala Bundeswehr), která, stejně jako její nikým nevolení kolegové z komise po přestupu do celoevropské ligy nemá pražádný zájem na změně statu quo a efektivnějším fungování EU. Chybí jí odvaha i kompetence. Jednodušší a vlastně i úspěšnější jsou dunivé fráze o Evropské unii jako nejdynamičtějším a nejodpovědnějším politickém útvaru na světě, který má snad jediný drobný problém – neumí své obří úspěchy a strategie dobře komunikovat.
Přestože je už dnes zjevné, jak tvrdě na blahobyt evropských občanů, respektive na to, co z něj zbylo, dopadnou chystaná opatření podle ambiciózního evropského plánu na vybudování bezuhlíkové společnosti (ta hrůza se oficiálně jmenuje Fit for 55), pokračuje se dále bez ohledu na hlasy racionálních kritiků, kteří varují, že klimatu se tím nijak nepomůže, ale zcela spolehlivě bude zlikvidován evropský průmysl. Odpověď zní jasně: Zřídili jsme solidární sociální fond! Planeta hoří a vy se staráte o auta se spalovacími motory?!
Stačí si v této souvislosti občas poslechnout blouznění nového českého ministra životního prostředí Hladíka z lidové strany o tom, jak stát bude půjčovat a dotovat zateplování soukromých domů podle nových směrnic EU. V době rekordního deficitu veřejných financí se bude na další dluh… zachraňovat klima nebo co vlastně.
Realističtější čeští politici připouštějí vážné problémy, se kterými se potýká Evropská unie, ale jedním dechem dodávají, že k ní není žádná alternativa a že se musíme snažit ji reformovat zevnitř. Těžko říct, jestli se to ještě dá. Dnešní EU až příliš připomíná nereformovatelný socialismus sovětského typu. Alternativou členství v Unii se tedy nezdá být už její reforma, ale hrozí totální a neřízený rozklad, který spustí rozhněvaní evropští občané kvůli nevyhnutelné ekonomické blamáži, provázející současné bruselské sociální inženýrství vymknuté kontrole zdravého rozumu.
Za rok se odehrají další volby do Evropského parlamentu. Podle toho, jak dopadnou, budeme moct soudit, jestli náhodou nebudou poslední.
