Na kartu poštvávání třetího světa proti Západu sází Rusko v nové koncepci zahraniční politiky, kterou nedávno schválili v Kremlu. A strategie mu, alespoň pokud se podíváme na Afriku, vcelku vychází. Dokument, kterému česká média nevěnovala velkou pozornost, se rovněž agresivně vymezuje vůči Evropě včetně použití vojenské síly, chce aktivně šířit propagandu i využívat a zároveň chránit „konstruktivně naladěné“ členy svých menšin v zahraničí.
Uniklé americké zpravodajské dokumenty budou zřejmě ještě nějaký čas živit novinářská témata. Jedním z nich je třeba snaha Ruska získat na svou stranu chudší země Afriky. Moskva tu neváhá investovat do propagandy a zdá se, že jí to celkem vychází. The New York Times (NYT), které uniklé dokumenty systematicky analyzují, informovaly třeba o nedávno uzavřeném partnerství hojně sledovaného kamerunského kanálu Afriqué Media s ruskou televizí RT a o celkové mediální kampani Moskvy v Africe s cílem obrátit na svou stranu veřejné mínění.
Televize RT se po svém vyhoštění z Evropy pokouší uchytit v Africe, a to jak s anglickojazyčnou, tak i francouzsky mluvící verzí. Také mediální agentura Sputnik provozující řadu webových mutací šířících po celém světě ruskou propagandu spustila stránky Sputnik Afriqué, od kterých například malijské Rádio Bamako přebírá zprávy.
„To je ruský způsob, jak expandovat do Afriky, přes žoldáky a mediální společnosti,“ řekl NYT malijský novinář Diarrah. Zvlášť Mali se totiž po skončení mezinárodní vojenské operace, ve které se angažovali čeští vojáci, stala jakýmsi ruským předmostím v Africe. Působí tu i jednotky smutně proslulých Wagnerovců a jejich šéf Jevgenij Prigožin nedávno ve snaze přitlačit na Kreml pohrozil, že stáhne své žoldáky z Ukrajiny a přemístí je právě do Afriky, kde už mimo Mali dlouhodobě působí třeba ve Středoafrické republice.
Přátelé a nepřátelé
V únoru se v Jihoafrické republice uskutečnilo společné námořní cvičení JAR, Číny a Ruska, zapojila se do něj ruská fregata Admirál Gorškov s hypersonickými střelami Cirkon. Před tím v lednu podnikl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov cestu po Africe s cílem dostat na svou stranu lídry afrických zemí. To není až tak jednoduché vzhledem k tomu, že Evropa či USA mají v Africe již rozběhnuté rozvojové a humanitární projekty a mohou nabídnout víc než jen slova.
Přesto ruské snažení viditelně přináší ovoce a z takzvaného „třetího světa“ se ozývají názory, že válka na Ukrajině není agresí Ruska, ale stojí za ní někdo úplně jiný. „Rusko a Ukrajina jsou historicky bratři, ale někdo chce, aby se mezi sebou prali,“ napsal mi Ahmad Chálil původem z Afghánistánu. Jihoafrický investigativní novinář Modibe Modiba si doprostřed svého profilu na Twitteru vložil jméno Vladimir a například na demonstraci na podporu vojenské vlády v Burkině Faso byly k vidění ruské vlajky.
Pozornost věnovaná africkému kontinentu plně souzní s nedávno schválenou koncepcí ruské zahraniční politiky. Ta rozděluje svět na „přátelské“ a „nepřátelské“ země a má ambici stát se lídrem a mluvčím těch prvních, zvláště pokud patří k chudší části světa. Ty druhé naopak staví do pozice, proti nimž je třeba poštvávat onu první skupinu. Nakolik taková diplomatická strategie může fungovat, uvidíme, zdá se však, že určité efekty v podobě příklonu části populace i politických figur k Rusku to přináší.
„Rusko je solidární s africkými státy a jejich snahou o zavedení spravedlivějšího multipolárního světa a odstranění sociálně-ekonomických nerovností, narůstající kvůli neokoloniální politice řady vyspělých zemí ve vztahu k Africe,“ píše se v textu koncepce, která Africe věnuje speciální pozornost. Stejně jako třeba islámskému světu, s jehož radikály podporovanými ze Saúdské Arábie a dalších zemí měli ještě donedávna spoustu problémů na Severním Kavkaze. Teď se rétorika změnila a objevuje se dokonce pojem „státy spřátelené islámské civilizace“.
Proti Západu
Rusko v minulosti takových koncepcí vytvořilo pět (1993, 2000, 2008, 2013, 2016), ta současná šestá je dosud nejvíc ambiciózní co do snahy konkurovat západnímu světu a vytvořit mu alternativní protipól. Je současně i nejvíc agresivní vůči tomu, co označuje za „kolektivní Západ“, tedy evropské země a USA.
Spojené státy jsou v ruském vnímání centrem, odkud vychází „protiruská politika“, přičemž evropské země vedou „agresivní politiku, zaměřenou na vytvoření hrozeb bezpečnosti a suverenitě Ruské federace“. Rusové rovněž označují Spojené státy za element, který se vměšuje do evropských záležitostí a snaží se kontinent vnitřně rozpoltit a poštvat proti Moskvě.
Přeloženo ze šroubované ruštiny, Kreml chce usilovat o „neutralizaci“ bezpečnostních hrozeb vůči sobě, „vytvořit podmínky pro ukončení nepřátelských kroků evropských zemí a jejich aliancí“ a vytvořit „nový model koexistence“ založený mimo jiné Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Ta je fakticky bezzubým spolkem, která se zmůže na málo účinné pozorovatelské mise nebo o něco více účinnější (ale nikoli všespásné) pozorování regulérnosti voleb v členských zemích.
Pokud bereme v úvahu další části koncepce, a to zejména článek 25 o využití ozbrojených sil, vychází z toho riziko, že by si Ruská federace uvedené cíle mohla vynucovat i válečným konfliktem. Nejde o nic nového, tato slova se objevila už v koncepci z roku 2008 v době, kdy Rusko napadlo Gruzii. V současném dokumentu jsou ale příklady nasazení více specifikovány a nejde jen o obranu země, na kterou má každá země právo podle charty OSN.
Nasazení armády se předpokládá rovněž v případech „odvrácení ozbrojeného útoku na Rusko“, „pacifikaci krizí“ či „při ochraně svých občanů nacházejících se za hranicí, v boji s mezinárodním terorismem a pirátstvím“. Tedy v situacích, na které lze navléknout úplně cokoli a odůvodnit tím válku proti jakékoli zemi.
Víza budou i nadále
Koncepce taky hned několikrát zmiňuje snahu zachovat paritu s USA jako vedle Ruska největší jaderné mocnosti a nedopustit vypuknutí globálního jaderného konfliktu. Znamená to, že i přes bláznivé počiny poslední doby ještě v Kremlu mají jakýsi pud sebezáchovy. Na druhou stranu dokument se nezříká taktických jaderných zbraní s menší silou než ty strategické, a tak není ani tento scénář na Ukrajině vyloučen.
Hojně zastoupené jsou tu odkazy na OSN a její Radu bezpečnosti, kde má Rusko jako stálý člen právo veta. Tuto výhodu si bude chtít za každou cenu zachovat, a tak můžeme počítat s pokračováním dosavadní bezzubosti a neúčinnosti systému spojených národů.
Ze současné koncepce vypadla čtyři témata. Články o „rozvoji vztahů“ s Ukrajinou a o jejich „normalizaci“ s Gruzií. Zatímco v případě Kyjeva není třeba komentovat vůbec nic, u Tbilisi byly vztahy už „normalizovány“, soudě podle toho, že se tamní vláda snaží prosadit zákon o zahraničních agentech obdobný jako v Rusku a reformní lídr Michail Saakašvili sedí ve vězení.
Přirozené je i vypuštění paragrafu o praktikování odzbrojovací smlouvy Nový START uzavřené mezi Barackem Obamou a Dmitrijem Medveděvem v dubnu 2010 v Praze. Rusko ji totiž těsně před napadením Ukrajiny 21. února 2022 zmrazilo.
Chybí i kapitola o tom, že vízový styk s Evropskou unií brání normálnímu rozvoji vztahů. V minulosti takové opatření odmítala zrušit EU z bezpečnostních důvodů, i když některé státy, jako třeba Maďarsko, proti nebyly. Dnes už je odpor ke zrušení víz, zdá se, oboustranný a situace stále více připomíná železnou oponu, v mnohém ještě tužší, než byla ta komunistická.
„Konstruktivně naladěná“ pátá kolona
Materiál obsahuje i další věci, které mohou mít zajímavé důsledky v praxi. Konkrétně třeba článek 54 o přeměně Euroasie na „jednotný kontinentální prostor míru, stability, vzájemné důvěry, rozvoje a rozkvětu“. Tady především není jasné geograficky, co vůbec takzvaná Euroasie je, zda do ní spadá celá Evropa a Asie (chraň nás pánbůh) a jakými prostředky chce své cíle Rusko prosazovat třeba v Afghánistánu, který je rovněž výslovně zmíněn jako součást uvedeného prostoru.
Až úsměvné jsou pasáže o bránění své „historické pravdy“ a odkazu vítězství ve druhé světové válce. Článek 48 pojednává o „formování objektivního vnímání Ruska za hranicemi“ a krocích proti „koordinované protiruské propagandistické kampani, uskutečňované na systematickém principu nepřátelskými zeměmi, zahrnující dezinformace, pomluvy a podněcování nenávisti“. Čelit se tomu má „šířením pravdivých informací o ruské vnější a zahraniční politice s co nejširším dosahem v cizině“ a posílením pozice ruských médií ve světě, včetně těch provozovaných ruskými krajany, ale jen pokud jsou „konstruktivně naladěna“.
Pojem „konstruktivně naladění“ se objevuje vícekrát a souvisí zpravidla s ruskými menšinami v zahraničí. Ty jsou dnes prakticky v každé zemi, poslední dvě vlny emigrace přišly po vypuknutí války na Ukrajině loni v únoru a březnu a v září, kdy Vladimir Putin vyhlásil mobilizaci. Tady jde z drtivé části o odpůrce současných pořádků, a tedy o „konstruktivním naladění“ nemůže být ani řeči, mnozí jiní emigranti, a není jich málo, Putinův režim a válku na Ukrajině podporují.
Takto „pozitivně naladěnou“ ruskou menšinu máme i v Česku, může jít o stovky, nanejvýš tisíce lidí – mnozí zdejší Rusové jsou naopak rozumní a putinským imperiálním sentimentům nepodléhají. Pak jsou tu samozřejmě menšiny například v zemích Pobaltí, které se podílejí na populaci až 50 procenty, či multietnické země typu Kazachstánu s mixem obyvatelstva různých národností. Ruština je tu základním komunikačním jazykem mezi národnostmi (každý ji ovládá) a to vytváří mírně zkreslený dojem ruského teritoria.
Koncepce zahraniční politiky se nijak netají tím, že chce ruské menšiny a stejně tak i ruský jazyk využívat ke svým cílům, rozvíjet a chránit. Je otázkou, zda poslední slovo znamená skutečnou „ochranu“ či záminku k vojenskému zásahu, jak se to stalo už mnohokrát v minulosti.
