Budoucnost je věčné a vděčné téma. Od nepaměti o budoucnosti přemýšlíme, plánujeme ji, občas se pokoušíme o její předpovědi, a dokonce i o věštby. Na odhadování budoucnosti si někteří budují i svoje živnosti a kariéry. Všichni normální lidé by chtěli být zdraví, spokojení, šťastní. A určitě to není jen o výši konta, hromadění věcí, majetku či moci a vlivu. Společná budoucnost komunit a společností je množinou mnoha individuálních příběhů a jejich interpretací. Budoucnost není jistá, není předem definovaná, nemá charakter kolektivní vůle. Každého z nás nějak determinuje prostředí, doba a nejbližší okolí, v němž vyrůstáme a žijeme.
Když bychom chtěli nějak definovat budoucnost, tak je nezbytně nutné nejprve studovat minulost. Z chyb minulosti pak můžeme tvořit lepší budoucnost. Měli bychom se chránit před vlastní naivní vírou, že vše musí jít hladce a podle našich představ. Chyby, porážky a zklamání patří k životu a mohou nás posílit a pomoci nám dozrát. Budoucnost je o poznání minulosti, ale také o žití v přítomnosti, tady a teď. Každá zkušenost je cenná, každý východ i západ slunce, každé potkání se a sdílení s někým, každý prožitek. Pokud bychom celý život jenom čekali na návod, jak vlastně žít, na spásu se „záručním listem“, tak také můžeme čekat na Godota. A podobně jako dva tuláci Estragon a Vladimír v knižní předloze Samuela Becketta se jej nikdy nedočkáme. Náš osud se však někdy může změnit zcela náhle. Do hry o naši budoucnost může vstoupit nečekaný faktor X, zdánlivý nonsens z kategorie nadsázky science fiction. Nic nikdo nemá míti za definitivní.
Žádná hlava pomazaná (či jiná), včetně hlavy státu, nás nespasí a nezbaví nás osobní odpovědnosti, ale právě proto by nám nemělo být úplně lhostejno, kdo a jak nás reprezentuje a dává nám pak společnou nálepku. Budoucnost máme do jisté míry všichni ve vlastních rukách. A jak velká ta míra nakonec bude, to záleží především na nás samotných. Naše osobní svoboda začíná u té nejdůležitější svobody, a tou je svoboda volby, svobodně si zvolit kontury vlastní budoucnosti. Za trochu přemýšlení, zkoumání a následné aktivity to opravdu stojí, byť se nám nabídka možností zdaleka nemůže jevit jako dokonalá. Tak to prostě chodí a bude tomu tak i nyní v prvním a ve druhém kole prezidentských voleb. Je to docela vážná chvíle, kdy by hlavní motivací jít k volebním urnám neměl být vztek, pocit beznaděje nebo lehkovážné recese.
Zázrakem bytí je na první pohled „obyčejný“, všední život bez okázalostí a póz. Každý můžeme přispět k tomu, abychom se za naši zemi nemuseli stydět, aby to nebylo vše kolem nás jenom jako, aby platilo pravidlo o tom, že to, co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud. To by úplně stačilo. Budoucnost by měla patřit těm, kteří věří svým snům a chtějí je naplňovat.
