Na obzoru je další prezident České republiky. Volba přišla v době, kdy je naše společnost nesmírně fragmentovaná a zrcadlí se v ní probíhající domácí názorová studená válka. Vítězstvím by proto bylo, kdyby nová hlava státu začala klidnit vášně a pokusila se alespoň v něčem lidi propojit. Jinak budou stále více platit slova Jana Wericha: „Jestliže se člověk hádá s blbcem víc než půl minuty, hádají se už dva blbci.“
Situace dospěla až do stadia, kdy se někdy nestačíme divit, kam všude prudký vichr odvál názory lidí nám kdysi blízkých – sousedů, spolužáků, známých z hospody, a dokonce někdy členů jedné rodiny. Výsledek? Vzájemně si věříme čím dál míň. Na otázku Myslíte si, že většině lidí se dá důvěřovat? odpovědělo podle pravidelného šetření Střediska empirických výzkumů (STEM) v minulém roce kladně pouze 21 až 29 procent dotázaných. Bylo to v Česku nejméně kladných odpovědí za posledních deset let.
Nedůvěra a neochota se poslouchat se promítly i do toho, co všechno si národ vybájil o novém prezidentovi. Výběr člověka, jenž nemá nijak zásadní pravomoci, nepřipomínal politický zápas, ale orgie populismu.
Nebude žádným překvapením, že Reflex nepodporuje volbu dvou kandidátů – Andreje Babiše a Jaroslava Bašty. První je v permanentním střetu zájmů, i když ho soud v kauze Čapí hnízdo zprostil obžaloby. Druhý, a to používám velký eufemismus, říká často nesmysly. Ovšem ani zbytek pole není žádná hitparáda, i když to bude lepší než Miloš Zeman, který končí jako tragická figura. Také další dva z hlavních favoritů mají reputační problémy. Generál Petr Pavel z dávné a ekonomka Danuše Nerudová z nedávné minulosti. A zdálo se, že ostatní – Karel Diviš, Pavel Fischer, Marek Hilšer, Josef Středula a Tomáš Zima – byli jen do počtu. Záblesky něčeho pozoruhodného byly u nich ojedinělé. Každý čtenář ale ať zváží volbu sám.
O tom, co se čeká v případě prezidenta, se dočtete v tomto vydání v textech Bohumila Pečinky, Karla Steigerwalda a Petra Sokola.
Jen uvidíme, zda letošní volba v blízké budoucnosti vynese na politické nebe nějakou skutečnou hvězdu. O jedné hvězdě, která proslula v našich dějinách neobyčejnou odvahou, píše už v tomto čísle Reflexu v rubrice Causa kolegyně Hana Benešová. Hovořím o prvorepublikovém ministru financí a jednom z otců československé nezávislosti, Aloisi Rašínovi, který před 100 lety zemřel na následky atentátu. Podle všeho to byl někdy člověk naprosto nesnesitelný, nebylo jednoduché s ním žít a pracovat, ale myšlenkově byl jasnozřivý.
Vraťme se ale k novému prezidentovi. Média se někdy místo kritického pohledu snaží politiky úkolovat. My máme zatím malé doporučení, jímž by nová hlava státu mohla rychle srovnat jeden dluh. Druhého ledna zemřel filolog a sovětský disident Viktor Fajnberg, jeden z pouhých osmi mimořádně statečných lidí, kteří v roce 1968 veřejně protestovali na moskevském Rudém náměstí proti tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Léta pak za to trpěl, než mu bylo dovoleno emigrovat do Francie. V roce 2014 Miloš Zeman nevyhověl návrhu Poslanecké sněmovny a odmítl panu Fajnbergovi udělit státní vyznamenání, Řád T. G. Masaryka. Zdůvodnil to tím, že tento odvážný kritik sovětského a pak ruského režimu nepatřičně přirovnal prezidenta Vladimira Putina k někdejšímu vůdci sovětských komunistů, Leonidu Brežněvovi. Byla to další Zemanova zlovůle, protože Brežněv i Putin si v mnohém počínali zločinně. Nový český prezident by se proto měl k návrhu vrátit a Viktora Fajnberga vyznamenat.
A pak krok za krokem dělat věci tak, aby výkon funkce českého prezidenta už nebyl takovou ostudou jako v posledních letech.
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
