Za to, co se dělá pro národ, se neplatí, říkal Alois Rašín. Před sto lety se stal obětí atentátu

Nový rok 1923 přivítal Alois Rašín v Krkonoších. Při zpáteční cestě si ve vlaku povzdechl, že je to snad poprvé, kdy se netěší do Prahy. O pár dní později, v pátek 5. ledna, zaspal. Před domem v Žitné ulici na něj trpělivě čekal jeho řidič. Také jej ale nedočkavě vyhlížel mladík, jenž se za Rašínem vydal už v polovině prosince 1922 na ministerstvo financí do Clam-Gallasova paláce a před Vánoci se pokusil dostat přímo do ministrova bytu. Rašínův mladší syn Miroslav však nezvaného hosta nepustil dál. Devatenáctiletý úředník pojišťovny a anarchokomunista Josef Šoupal se s nepořízenou vrátil domů a před svými kumpány se chvástal, že toho vydřiducha stejně odstřelí – kapitalismus musí zemřít! Váhal jenom, jestli má jako prvního zabít ministra financí a teprve potom ředitele Živnostenské banky Jaroslava Preisse.

Ráno 5. ledna 1923 Josef Šoupal nervózně postával na chodníku v Žitné a v kapse kabátu svíral pistoli Browning, kterou si pořídil za 380 tehdejších korun. Snažil se působit nenápadně. Tak kde, sakra, je?

Ministr financí konečně vyšel z domu a zapálil si doutník.

Naditá peněženka

Když třeskly dva výstřely, vedlejší ulicí právě rozvážně kráčel třicetiletý fejetonista a soudní zpravodaj Lidových novin Karel Poláček. Mířil do kavárny u soudu na Karlově náměstí, kde s kolegy u partičky licitovaného mariáše vždy po ránu probrali, co je nového. Okamžitě poznal, že se střílí, za první světové války prošel italskou a ruskou frontou. Ačkoliv Poláček nerad spěchal, přidal ihned do kroku – aby už byl v kavárně. Domníval se totiž, že se pár desítek metrů od něj odehrál zločin z vášně, že si nějaký zhrzený milenec vyřídil účty se svým sokem nebo proradnou milou a pak zbraň obrátil proti sobě. Usoudil, že u toho tedy rozhodně nemusí být osobně. Napíše o tom, až dohraje karty… Koho by taky napadlo, že v Praze za bílého dne někdo spáchá atentát na ministra? Pravda, před čtyřmi lety, 8. ledna 1919, osmnáctiletý Alois Šťastný zblízka vypálil z belgického revolveru Bulldog na ministerského předsedu. Vadilo mu, že Karel Kramář, jenž marně doufal, že se Rusko vydá demokratickou cestou, aktivně podporuje ruské emigranty v Československu a neuznává bolševický režim. „Proletariát má právo domoci se diktatury, řád vybudovaný kapitálem se zhroutí,“ obhajoval svůj čin Šťastný.