Zásadní rozpočtové reformy nyní moc provádět nelze, ale pokračovat v rozdávání dárečků, na něž tahle země nemá, je trestuhodné. A vláda, která byla zvolena se slibem nápravy veřejných financí rozvrácených nezřízeným covidovým rozdáváním Andreje Babiše, v tom rozdávání, bohužel, pokračuje. Schválený návrh státního rozpočtu i výhled na další roky je toho důkazem.
Samotná výše deficitu státního rozpočtu na příští rok 295 miliard korun je hodně nepříjemné, ale ne moc relevantní číslo. Počítá s tím, že jistě nutná pomoc s cenami energií bude stát sto miliard korun a stejnou sumu se podaří vybrat na dani z mimořádných zisků.
To první je reálně dolní hranice odhadu, to druhé holub na střeše, protože zákon o nové dani zatím neexistuje, stejně jako zisky, které má zatížit. Objektivně tak lze o výnosu udělat jen velmi hrubý odhad. Tohle zanést do rozpočtu je značně neobvyklé a v rozporu s běžnou praxí, je to kritizovatelné, ale dá se to pochopit v tak nestabilní době, jakou žijeme.
Nepochopitelné výdaje
Co se pochopit nedá je nárůst výdajů, který opravdu není akutní a nezbytně nutný. V tom vyniká dlouhodobě resort ministerstva práce a sociálních věcí a nutno konstatovat, že „venezuelská politika“ Jany Maláčové se úspěšně realizuje i rukama lidoveckého předsedy Mariana Jurečky. Valorizace penzí, která stojí za největším dílem nárůstu sociálních výdajů, byla nesporně nutná a spravedlivá a také odpovídala platným valorizačním pravidlům. Proč však musí být ještě navíc v tomto okamžiku realizován Maláčové výdobytek v podobě pěti set korunového „výchovného“ bratru za devatenáct miliard korun?
Je to nepochopitelnou záhadou v situaci, kdy není slechu o nějakých základních úpravách penzijního systému, jemuž s odchodem silné generace do penze, hrozí už za pár let obří deficity. Celý tenhle dárek je na dluh, jehož úročení dramaticky roste. Podobně maláčovské je navyšování dalších dávek, na něž prostě a jednoduše tenhle stát nemá a v nejbližší době mít nebude.
Zásadně chybná je i nově uzákoněná valorizace státního příspěvku na státní pojištěnce ve výši sedmnácti miliard korun. Institut tohoto státního příspěvku léta sloužil k tomu, k čemu byl vytvořen. Tedy k jednorázovému vyrovnávání balance mezi příjmy a výdaji zdravotních pojišťoven v případě zásadních potíží systému. Například když se v krizi málo vybralo od ekonomicky aktivních kvůli vysoké nezaměstnanosti, nebo snižování mezd. Zdravotnictví je schopné utratit všechny peníze, které dostane a až bude ouvej, vznikne opětovný tlak na „mimořádnou“ valorizaci, protože přece „nelze snížit úroveň zdravotní péče“. Prostě další černá díra.
Zklamání pro voliče vlády
O mzdách státních zaměstnanců je pak škoda opakovat mnohokrát řečené. Jejich pokračující navyšování, byť v mírnější podobě oproti babišovské explozi, je neospravedlnitelné. Zvláště, když neexistuje žádný vládní krok, který by směřoval k vyšší produktivitě nejen úředníků, ale třeba i učitelů a dalších státem placených profesí. Stačilo by objem platů zmrazit a přidávat jen vybraným z peněz ušetřených za propuštěné státní zaměstnance. Tak, jak to běžně chodí v privátních firmách v době potíží.
Je nesporné, že tahle vláda má množství hodně nevděčné práce s řešením krize, kterou nezavinila. Rezignace nejen na hlubší rozpočtové změny, ale i na opravdu úsporné chování je pro voliče vládních stran přesto zklamáním. Ale také hrozbou pro budoucnost země.
