Éra premiéra Andreje Babiše byla jedna velká série chaosu a lží (za covidu), nenaplněných slibů (jak vidíme s odstupem) a populistického rozdávání (které nás více zadlužilo). Navíc bývalý předseda vlády se neustále potýkal s osobními skandály, nejznámější jsou jeho dotační čachry. I proto loni hnutí ANO a ČSSD prohrály volby a dvě vzniklé koalice dostaly šanci nastolit jiné pořádky. Bylo to prezentováno i tak, že přichází „nová politická kultura“. Pokud je příkladem nové kultury přístup hnutí STAN k sérii kauz, které ho devastují, tak potěš Pánbůh. Naprosto zarážející je i nezvládnutá komunikace vlády nejenom se širokou veřejností, ale i vlastními voliči. Ta se dá označit za katastrofu.
Kabinet Petra Fialy je často neschopný něco jednoduše vysvětlit. Když už něco řekne, tak někdy změní názor. To samozřejmě není v politice nic neobvyklého, důvod k otočce se vždy najde, ale zaklínat se dlouho tím, že my „budeme jiní“ a pak to krutě nevychází, je na pováženou. Navíc to přichází hodně brzy – mandát Fialovy vlády je pořád ve své první čtvrtině. Celou situaci komplikuje fakt, že se to odehrává v době, kdy zemi sužuje inflace a lidé jsou znejistělí vysokými cenami energií. Mnoho se jich bojí, že nás čekají ještě větší ekonomické nesnáze. A vláda bude muset hodit některé své sliby do koše. I to by se dalo vysvětlit, ale ne tak, jak to dělá ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS). Ten sebejistě celé měsíce trousil, co všechno neudělá a neudělá (daně fakt nezvýšíme!). Ale nakonec to udělá. Budiž, chtělo by to ale daleko více empatie, namachrovanost by měla jít stranou, voliči na ní teď nejsou zvědaví.
Podívejme se i na několik dalších vládních ptáčků.
Raději nemluvit
Výřečný ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN) dokáže vtipně setřít opozici, ale řekl už tolik zavádějících a matoucích informací o takzvaném úsporném energetickém tarifu, který má pomoci domácnostem, že je to až absurdní. Ukázalo se, že to bude jinak, pak jinak a pak zase jinak. Jak to tedy bude?
Na velmistra prázdných a hodně rychle vyřčených slov se pasoval 1. místopředseda vlády a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Pro kabinet by bylo lepší, kdyby Rakušan vydržel alespoň týden mlčet. Jenže to se nestane, protože má puzení nám něco vysvětlovat i v případech, kdy je zjevné, že tomu nerozumí, nebo mu nelze moc věřit. Příklad poslední: Rakušan jmenoval 8. července novým šéfem civilní rozvědky ÚZSI Petra Mlejnka, který se mnoho let scházel s Michalem Redlem, jehož policie (ta je podřízená Rakušanovu ministerstvu) označuje v jedné pražské kauze za šéfa organizované skupiny, která vybírala úplatky a manipulovala zakázkami. Třeba je Redl nevinný, ale tohle se skutečně blbě vysvětluje. Takže Rakušan řekl, že je vše v pořádku. Bingo! To jsme chtěli před zářijovými volbami všichni slyšet.
Místopředseda vlády pro digitalizaci a místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) je opačný extrém – jeho loď podle všeho narazila na skaliska a pan ministr u toho „zahynul“. Lépe řečeno je po loňských volbách (ty dopadly pro kdysi sebevědomé Piráty příšerně) nevýrazný, nemastný, neslaný, nezajímavý.
Samostatnou kapitolou jsou dvě dámy ve vládě, a to Anna Hubáčková (prý ministryně životního prostředí za KDU-ČSL) a Helena Langšádlová (prý ministryně pro vědu, výzkum a inovace z TOP 09). Z těch čiší nekompetentnost a zdatně tak konkurují tetě z Brna, někdejší ministryni financí Aleně Schillerové. A opět – pro komunikaci vlády s veřejností je to věc mimořádně nepříjemná.
A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Iluzorní vládní svět
Politolog Petr Fiala ve svých knihách, které napsal dávno předtím, než se stal premiérem, naznačoval, že jeho vztah k médiím je poněkud odtažitý, že si dává pozor na to, aby nehrál s médii „jejich hru“. To je správné. Navíc z Fialy vyzařuje klid. Třeba je jenom umně předstíraný, ale to nevadí. Oproti cholerickému a lhavému Babišovi to je změna vítaná. Jenže i v komunikaci Fialy jsou velké rezervy. Jako kdyby na něco vyčkával, není ale jasné, na co. Jeho opakované věty o tom, že za všechno může Putin (premiér to říká trochu jinak, ale veřejnost si vždy vše zjednoduší), jsou už kontraproduktivní. Důvod nepochopení je v tomto případě jednoduchý – není to pravda. Putin je zločinec a vede nesmyslnou agresivní válku na Ukrajině, ale některé naše ekonomické problémy nepocházejí z jeho čertovské dílny. Nevymlouvejme se pořád na Putina a na Ukrajinu.
Vláda se také nesmírně zamilovala do svého předsednictví Rady Evropské unie. I kdyby nám a všem ostatním členům EU v tomto půlroce náš kabinet vydláždil cestu zlatem, předsednictví skoro nikoho v Česku nezajímá. Tedy „naše lidi“ to nezajímá určitě. Ne každý český problém lze řešit s odkazem na to, že je to současně i evropský problém a musíme to řešit společně. Nemusíme. Tak to prostě není a nebude, nepitvořme se s Bruselem.
A na okraj. Vládní pětikoalice kromě některých ekonomických, finančních a sociálních otázek nedokázala zatím veřejnosti ani představit vlastního kandidáta či kandidátku na nového prezidenta. Nebo „našli, moji rádcové, našli“? Prezidentské volby se kvapem blíží a za rohem vidíme stíny jiných postav než těch vládních. Třeba se to na poslední chvíli změní, ale spíše tomu nevěřme. To by bylo další politické selhání.
Podle posledního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění klesla důvěra ve vládu České republiky na 28 procent (zveřejněno 20. července). To je po půl roce vládnutí docela tragédie, protože těžko předpokládat, že se to zlepší. Alespoň kdyby vláda s veřejností mluvila nějakým normálním jazykem, ale ona ne, ne a ne…
