Dvě největší odborové centrály v zemi hrozí protesty a stávkami, pokud vláda nezvýší platy ve státním sektoru. Odboráři se po osmi letech znovu aktivizují a nezajímá je, že jejich mzdové tlaky přispěly k růstu inflace.
Zástupci odborů na posledním jednání tripartity předložili požadavky na další růst mezd. Odůvodňují je vysokou inflací a zmrazením či snížením růstu platů státním zaměstnancům. Pokud vláda neustoupí, vyhrožují zablokováním Prahy a generální stávkou.
Stávky a blokády
Na počátku sporu stáli odboráři z úřadů práce, kteří chtějí 1. května vyhlásit stávkovou pohotovost. „Je to důsledek neochoty problém úřadů práce řešit, vláda a ministerstvo práce s nimi nejednají,“ oznámil předseda Odborového svazu státních orgánů a organizací Pavel Bednář.
Za vyšší mzdy státních zaměstnanců se postavili i předáci Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula a Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek. Zatímco Středula navenek dává přednost dohodě, Dufek hrotí situaci. „Ve hře nejsou jenom blokády Prahy, ale v tuto chvíli i generální stávka,“ prohlašuje.
Odboráři prosazují růst platů státních úředníků, zmrazených letos po několika letech skokového navyšování. Chtějí je zvýšit tak, aby neklesla jejich reálná hodnota, což bude nyní pro drtivou většinu podnikatelské sféry nesplnitelný oříšek.
Došlo by tak k dalšímu rozevírání nůžek mezi příjmy zaměstnanců ve veřejném a soukromém sektoru, jehož tempo je v posledních letech téměř nejrychlejší v Evropě. Zatímco v roce 2014 byly průměrné platy ve veřejné sféře o 2,5 procenta vyšší než v soukromé, v současné době už o 15 procent.
Tento nezdravý vývoj kritizuje řada ekonomů. Zvláště pokud není vyvážen odpovídajícím růstem produktivity práce, ale jen předvolebními zájmy Babišovy populistické formace.
Tlak na soukromý sektor
Odbory požadují od června letos už druhé mimořádné zvýšení minimální mzdy o 1600 korun. Minimální mzdu naposledy zvýšila Babišova vláda na 16 200 korun s platností od ledna, tedy na úroveň o čtyři tisíce korun vyšší, než na počátku jejího funkčního období.
Problém tuzemské minimální mzdy spočívá v jejím navázání na zaručenou mzdu v osmi kategoriích, přičemž nejvyšší je dvojnásobkem minimální mzdy. To jsou už závažné zásahy do nákladů tisíců malých soukromých firem zvláště ve venkovských oblastech.
Mnohé z nich už skončily nebo balancují na hraně, jelikož se potýkají s následky covidové a energetické krize. Ultimativní nároky odborů by ještě zhoršily situaci - mimo jiné i dílnám, kde pracují tělesně postižení.
„Část zaměstnavatelů zdravotně postižených nemá již dnes žádné finanční rezervy a někteří už musí dokonce řešit i to, jak sehnat peníze na jejich výplaty,“ potvrzuje obavy z dalšího růstu mzdových nákladů šéfka Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených Vilma Jurenka Baudišová.
Před mzdovou nákazou varují ekonomové. Podnikatelský sektor je stále zasažen pocovidovými dopady, umocněnými ruskou agresí na Ukrajině. Růst mezd proto musí odpovídat ekonomickým možnostem firem.
Roztáčení inflační spirály
Podle předsedkyně Národní rozpočtové rady Evy Zamrazilové patří mzdové tlaky mezi trvalé a učebnicové proinflační faktory. „Pokud budou odbory skutečně žádat další zvyšování mezd v návaznosti na růst inflace bez ohledu na vývoj produktivity, pak se bude rychleji roztáčet mzdově inflační spirála,“ varuje.
Odboráři podle Zamrazilové také „zapomněli“, že se v posledních dvou letech zvýšily čisté mzdy zaměstnanců v průměru o sedm procent jen vlivem snížení daně z příjmů a vyšších slev na dani. Na to dnes ostatně „zapomnělo“ i hnutí ANO, prosazující pokračování toxické výdajové expanze.
Andrej Babiš jako ministr financí a později premiér sliboval osekání a zlevnění státní správy. Stal se pravý opak. Za jeho éry se rozrostla dnes téměř půlmilionová armáda státních zaměstnanců o 70 tisíc lidí a mzdové náklady stouply o sto miliard korun.
Babiš rekordně zadlužil zemi, což by nepůsobilo tak dramaticky vzhledem k celkové výši státního dluhu, ale zcela jistě k tempu zadlužování, jež bylo loni podle čerstvých údajů Eurostatu nejrychlejší v Evropě.
Na domácí inflaci se zásadním způsobem projevil rozdávačný apetit Babišova kabinetu, eufemisticky maskovaný bojem proti covidu. Zvláště v posledních dvou letech se choval stylem „po nás potopa“.
Zdroje na dluh
Obvinění Bohumíra Dufka, že dnešní situaci zavinila současná vláda, zní v těchto souvislostech jako nepovedený vtip. Odborový předák zazářil i v nedávné minulosti. Na podzim 2020 v době nejtvrdších lockdownů usoudil, že „za něco stojí jen polovina restaurací a zbytek může klidně zkrachovat“.
Existenční problémy drobných podnikatelů ho netrápily. „Že skončí tisíce živnostníků? Ať místo naříkání nastoupí třeba jako svářeči,“ prohlásil asociální Dufek, jenž dnes požaduje empatický přístup k „naříkajícím“ úředníkům.
To nic nemění na tom, že se mnoho lidí dostává kvůli inflaci do tíživé životní situace. Řešit by ji měla adresná podpora a brzdění inflačních tlaků, nikoli jejich eskalace. Musí skončit rozevírání mzdových nůžek mezi státním a soukromým sektorem. A pokud porostou platy státních úředníků, mělo by následovat snížení jejich počtu.
„Vláda je ve velmi nekomfortní situaci, protože veřejnost si za posledních několik let zvykla věřit tomu, že ,zdroje na přilepšení jsou'. To, že tyto zdroje byly, jsou a budou na dluh, vadí jen malé části populace,“ říká Zamrazilová. „Vláda musí dokázat přesvědčit občany o tom, že dluh je špatným pánem a nelze na něm budovat budoucnost.“
To musí být alfa a omega trpělivé komunikace státu. Populisté slibující všechno všem na cizí účet to mají mnohem jednodušší a v odborových centrálách měli odjakživa spojence.
