Miloš Zeman se uzdravuje a zatím to vypadá, že nebude nijak zvlášť brzdit vznik nové vlády v čele s Petrem Fialou. Mnozí politici, novináři a aktivisté, kteří sami sebe s oblibou řadí k té demokratičtější části společnosti, přesto nechtějí úplně odložit bič v podobě ústavního článku 66 a tu a tam připomínají, že prezident stále nemá zachování svých pravomocí jisté. Rozhodující přitom pro ně už dávno není, v jakém stavu Zeman je a bude, ale jestli bude poslušně dělat to, co si vítězové voleb přejí.
Dokud to vypadalo, že Andrej Babiš vyhraje říjnové volby a získá od Zemana pověření sestavit nový kabinet, byla většina mainstreamových médií plná prohlášení spřátelených „demokratických“ politiků, že je nutné důkladně prozkoumat prezidentovu způsobilost pro výkon funkce a případně ji dle potřeby omezit. Nouze nebyla ani o více či méně amatérské „diagnózy na dálku“, podle nichž byl Zeman vesměs nesvéprávný pomatenec žijící už nějakou dobu mimo reálný čas a prostor.
Volby ale dopadly jinak – většinu získaly koalice SPOLU a PirSTAN, Babiš skončil bez reálné šance na další vládnutí a Zeman slíbil pověřit Fialu. V tu chvíli zavládlo ve veřejném prostoru téměř ohlušující ticho (čest několika málo výjimkám) – titíž politici a tatáž média, která do té doby z plných sil zpochybňovala Zemanovu schopnost dál naplno prezidentovat (a pověřit Babiše), ze dne na den jako by na svá slova zapomněli. Silácká prohlášení a články o tom, že před případným jmenováním Fialovy vlády by mělo být důkladně zkoumáno, zda je k tomu prezident zdravotně (zejména duševně) způsobilý, byste těžko hledali i s hodně silnou lupou.
Lékařské konzilium přitom ještě před deseti dny konstatovalo, že Zemanovi jeho stav „neumožňuje věnovat se naplno pracovním povinnostem“ a že „stanovit prognózu dalšího vývoje je i nadále velmi obtížné“. Protože ale v téže době Zeman z nemocnice vzkázal, že Babiš je mimo a Fiala dostane šanci, nikoho už vyjádření lékařů dvakrát netrápilo. Dřívější trapné politicko-mediální spekulace, zda vůbec rozhoduje skutečně Zeman, zda vůbec ví, co jeho kancléř sděluje národu, zda je vůbec ještě při smyslech atd., zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Aktivističtí novináři, kteří ještě pár dnů předtím popisovali údajné prezidentovo blouznění v deliriu, kdy (opět údajně) v halucinacích viděl na zdech pavouky s odpadávajícíma nohama, najednou přestali bít na poplach, že takový člověk přece nemůže jmenovat Fialovu vládu.
Zeman se navíc o pár dnů později začal evidentně uzdravovat. Z vyčerpaného, podvyživeného a trvale ležícího pacienta se podle fotek a svědků postupně opět stává prezident v dřívější (byť fyzicky omezené) formě. Což mnozí jeho odpůrci neradi vidí. Čím slabší Zeman (lidsky i politicky), tím jsou spokojenější (lidsky i politicky). A když už si jednou začali s myšlenkou na omezení prezidentských pravomocí kvůli zdravotnímu stavu hlavy státu pohrávat, proč si takovou variantu nenechat v záloze jako bič, aby Zeman nezačal zase někdy zlobit?
„Platí, že prezident Zeman dělá přesně to, co mu Parlament dovolí,“ nechal se například v článku pro Seznam.cz slyšet bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda. Předseda Senátu Miloš Vystrčil, který byl jedním z hlavních iniciátorů úvah o Zemanově odstavení dle článku 66, nechal podle Kalvody vše na zdravotní zprávě a pustil prezidenta z obojku. „To je amatérská chyba plynoucí z ustrašenosti. A to znamená nový prostor pro ruskou galerku kolem Miloše Zemana,“ řekl exministr.
Kalvoda už není v politice aktivní (odešel v 90. letech, když na něj prasklo, že si vymyslel svůj titul JUDr.) a může mluvit naplno. Neuvažuje tak ovšem ani zdaleka sám. Jako první přišel s teorií, že Zeman teď musí poslouchat, už pár hodin po říjnových volbách jiný politický matador – Miroslav Kalousek. Ve chvíli, kdy se ještě sčítaly poslední voličské hlasy, v rozhovoru pro Reflex prohlásil, že prezident teď musí nechat vládnout Petra Fialu: „V opačném případě musí nová koalice udělat všechno pro to, aby tím prezidentem nebyl.“ (Pro přesnost dodejme, že v té době ještě Zeman nebyl ani hospitalizován a do ÚVN byl převezen až následující den.)
Podobné žonglování s prezidentskou funkcí a pravomocemi hlavy státu ovšem není nic jiného než ukázkové ohýbání ústavy. Naprosto srovnatelné s tím, co právě Zemanovi jeho kritici dříve vyčítali. Prezidenta se lze zbavit jen dvěma cestami – buď ho může o prezidentství připravit Ústavní soud za prokázanou velezradu, nebo hrubé porušení ústavy (ústavní článek 65). Rozhodování v takové situaci není v rukách senátorů a poslanců. Ti by mohli rozhodnout pouze v případě článku 66, tedy pokud by se usnesli, že prezident nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat. I toto jejich rozhodnutí by mohl zrušit Ústavní soud, pokud by se na něj prezident obrátil.
Pokud by zákonodárci k postupu dle článku 66 výhledově skutečně sáhli například poté, co by prezident odmítl jmenovat konkrétního ministra (nebo klidně i celou vládu), přestože dříve nijak formálně nezpochybnili Zemanem podepsané svolání nové sněmovny (to je to slavné video z nemocnice) či třeba pověření Petra Fialy jednáním o novém kabinetu… Navíc v situaci, kdy je na tom Zeman evidentně lépe… Skoro by se chtělo říct, že v následném sporu před Ústavním soudem by i exministr a advokát Jan Kalvoda nejspíš zastupoval raději Miloše Zemana.
Závěrem: Zemanovi se sluší popřát pevné zdraví jako každému, koho trápí nemoci. A nedočkavým politikům, novinářům a aktivistům doporučit, aby pomyslný bič či obojek na Zemana v podobě článku 66 zahrabali hodně hluboko do svých zásuvek a raději se tvářili, že to pro ně vlastně nikdy nebylo skutečné téma.
