Ten měsíc od chvíle, kdy převezli prezidenta Zemana z Lán do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, si zapamatujme.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil, kterého mimochodem senátorem zvolilo zhruba třísetkrát méně lidí než v přímé volbě prezidenta, spustil „uvažování“ o aktivaci článku 66 ústavy, jímž měly na čas přejít pravomoci hlavy státu na Parlament.
„Pohřbili jsme Zemanovu éru. Za pár dnů aktivuje Parlament čl. 66 a odvolá prezidenta bez ohledu na to, kdy proběhne vytažení ze zásuvky,“ napsala někdejší ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, která kromě jiného sdělila ochotně naslouchajícím novinářům několik smrtelných diagnóz Miloše Zemana.
„Mírný optimismus ÚVN mě mírně zdeprimoval.“ Režisér Jan Hřebejk.
„Mám pocit, že ten člověk už zesnul, ale jeho okolí mu to ještě neřeklo.“ Katolický kněz Tomáš Halík.
Nekamenujme tyto tři veleduchy pravdy a lásky, vždyť se jen nebáli vyslovit veřejně to, co si zjevně přála nemalá část Čechů: Prezidentovu smrt.
Ten ovšem překvapil. Poťouchle, dalo by se říci. Převezli jej z jednotky intenzívní péče na normální pokoj, z něhož dal rozhovor o povolební situaci rádiu Frekvence 1. Spekulace sice pokračují (ten rozhovor byl určitě sestříhaný, jen četl, co mu okolí napsalo, a další podobné nesmysly), ale podstatné je jinde: Prezident, věren své bájné mstivosti, si jistě neopomněl všimnout, že v dobách jeho největších zdravotních patálií se Andrej Babiš nepokrytě připravoval k prezidentské kampani, jako by jeho mocenský kumpán byl vskutku v pánu, volal po odvolání Mynáře a dopouštěl se dalších protihradních nepřístojností. A tak jej hodil přes ústavní palubu.
Co z toho plyne? Že sestavením vlády bude Petr Fiala pověřen dřív, než jsme si dovedli představit, zvláště při vědomí prezidentových temných slibů, že tímto aktem jmenuje předsedu nejsilnější parlamentní strany, kterou je, přiznejme si, výrazně Babišovo hnutí s dvaasedmdesáti poslanci. Fialovi občanští demokraté jich mají slabou polovinu.
A můžeme ten měsíc brát jako další z mnoha poučení nebrat tak vážně zaručené mediální pravdy, založené na pouhé iluzi, fámě nebo svědectvích z druhé ruky, jakkoli zdánlivě věrohodných. Přání sice bývá otcem myšlenky, ale také hrobařem kritického myšlení a realistického úsudku.
Na tahu je Miloš Zeman.
Aby bylo jasno: Ne na tahu, ale na tahu.
