Pamatuji si, jak jsem ve škole nedokázal nikdy pochopit rozpad Římské říše. Do Říma přišli barbaři a po nich následovalo několik století temna. Jak je to možné? Podobně nepochopitelný je nyní pro řadu lidí fakt, že mnozí musí aktuálně omezovat výrobu, a to ne kvůli tomu, že by nebyla poptávka, ale protože nejsou komponenty, ze kterých se vyrábí další výrobky.
V globální ekonomice došlo k nevídanému narušení dodavatelských řetězců. Opěvovaná globalizace narazila. Mnozí musí přejít k lokálním dodavatelům. Zjednodušeně to lze popsat třeba tak, že se někde na cestě zasekly kontejnery z Asie s materiálem či meziprodukty. Odběratel v Evropě musel proto pozastavit výrobu dalších komponentů, kde využíval čínské díly, na to byl ale nucen zareagovat další výrobce, protože mu chyběly právě komponenty evropského dodavatele. A už to jelo jak domino.
Trochu to připomíná situaci druhotné platební neschopnosti, kdy si firmy vzájemně dlužily. To mělo ovšem v porovnání s dneškem jednoduché řešení. Stačilo jednoho oddlužit a spirála vzala zpětný chod. Tady je klubko vzájemných ekonomických vztahů mnohem komplikovanější a těžko někdo dohlédne na konec klubka.
Ačkoli je ekonomika hluboko pod svým potenciálem, ceny rychle rostou
Výsledkem rozpadu výrobních řetězců je omezení výroby a růst cen. Trh zareagoval na šok tím, že vše zdražilo, aby omezil poptávku. Za normální krize by lidé neměli peníze a omezili poptávku. Jenže řada lidí díky státní pomoci a nízkým úrokovým sazbám peníze má, takže růstu cen nic nebrání. Inflace se tím stává novou hrozbou planety.
Poslední data z českého průmyslu může někdo vnímat optimisticky. Průmyslová produkce v květnu totiž meziročně vzrostla o víc než čtvrtinu. Jenže to je jen optický klam daný tím, že loni byl takový propad výroby, že se nyní porovnáváme s velmi nízko postavenou základnou. Ještě před zveřejněním dat bylo proto všem jasné, že vše, co poměříme s loňským rokem, bude vysoko, a přesto níž než v roce 2019.
Mnozí politici jsou nadšení a protahují trend a líčí růžovou budoucnost. To je podle mě naivní. Nízká srovnávací základna se během pár měsíců vyčerpá. Rozjezd ekonomiky nebude tak hladký, jak by si mnozí přáli.
Pozitivní dopad očkování je podle mě přeceněn, protože výroba už není zadrhnutá kvůli počtu nemocných nebo kvůli pandemickým opatřením. Ekonomika je zadrhnutá z jiných důvodů. Problémy nebudou mít jen restaurace a cestovní ruch, kde se řada lidí bojí stále většího kontaktu s lidmi.
Problémy budou mít všichni subdodavatelé automobilek. Ty mají desítky tisíc rozdělaných vozů, které nejsou schopny dokončit, a musí čekat na dodání součástek. To je těžko představitelné, podobně jako těch pár století po rozpadu Říma. Máte poptávku, máte peníze, a přesto nemůžete vyrábět. Logicky to nemůže skončit jinak než bankrotem malých a slabých. Návrat ekonomiky na úroveň před koronakrizí se tím vzdaluje.
Mezitím se v některých zemích rozjíždí nová vlna koronavirových opatření. Před pár dny přišel nový lockdown v australské Sydney. Mnohé země přitvrzují svá opatření ,a to i přesto, že se chlubí vysokou proočkovaností. To je ohromné riziko pro nás. Nelze vyloučit, že se lockdowny vrátí i k nám.
Malí budou ještě potřebovat pomoc, politici jim ale svým populismem hází klacky pod nohy
Mám pocit, že politici se ve svých řešeních zaměřují jen na velké firmy. Ty si přitom podle mě ale pomohou samy. Malí si nepomohou. Poslední lockdown letos podle statistik nepřežilo 2000 firem a 10 000 živnostníků. První slabé kusy tak už odpadly a budou následovat další.
Zatímco problém velkých je rozpad dodavatelských vztahů, problémem malých je změna chování zákazníků. Já jsem třeba v minulosti běžně nakupoval v kamenných obchodech. Dnes tam už nenakupuji. Navykl jsem si vše kupovat po internetu. Ekonomika přešla rychle do éry e-komerce. Bojím se, že do kamenných obchodů se už nevrátím. Drobný maloobchod to tak může na řadě míst zabalit.
Bohužel, těmto malým podnikatelům házejí politici klacky pod nohy a lepší to nebude. Např. ministryně práce a sociální věcí Jana Maláčová se nedávno nechala slyšet, že trvá na prosazení čtyřdenního pracovního týdne, aniž by se lidem snížily mzdy. Podle ní by zkrácení pracovního týdne ze 40 na 35 hodin týdně vedlo ke zvýšení produktivity zaměstnanců. To je podle mě naprostá hloupost.
Představte si třeba kadeřnictví. Tam se už dnes musíte objednávat, protože mají hodně práce, a navíc musí držet limit 15 metrů čtverečních na jednoho zákazníka. Když jim snížíte počet odpracovaných hodin o jednu osminu (ze 40 na 35 hodin), těžko své tržby zvýší o jednu osminu. Nájem jim ale nikdo o osminu nesníží. Jediné, jak na to mohou zareagovat, je zdražení.
Jak to budou řešit? Tak jak to mnozí řešili během koronakrize. Kadeřnictví zavřou, aby se zbavila drahého nájmu, a budou chodit po domácnostech a pravděpodobně své příjmy nebudou ani danit. Zkrátka stát opět podnikatelům zkomplikuje život. Pokud chce někdo pracovat čtyři dny v týdnu, ať tak učiní, ale do toho stát nikoho nenutí.
Sečteno a podtrženo, rozjezd ekonomiky po koronaviru může být ještě mnohem komplikovanější, než si mnozí mysleli. Komplikují ho nejen dodavatelské řetězce, zadrhnutí globalizace, ale i nové spotřebitelské zvyklosti a bohužel i populistické výmysly politiků.
