Časopis REFLEX 10. června 2021 připomněl 60 let od smrti Karly Vobišové, první české sochařky, a pan redaktor Petr Šmeral hovoří o významné sochařce i soudní dohře s její vnučkou Josefínou Žákovou, která se zmiňuje také o mně. A tak děkuji redakci tohoto časopisu, že ctí pravidlo spravedlnosti „Ut audiatur altera pars.“, neboť v odpovědích rozhovoru je mnohé daleko od pravdy.
Budu se držet otázek pana redaktora, abychom vnesli světlo k oslavě tak významné sochařky, která svým vrcholným dílem oslavuje Boha v Jeho svatých, Vojtěchu, Radimovi a Radlovi a zdobí hlavní chrám naší země, katedrálu sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie. Aby nic temného nekalilo její výročí v duchu slov evangelia sv. Jana 3,21 („…ale ten, kdo činí pravdu, přichází ke světlu, aby se zjevilo, že jeho skutky jsou konány v Bohu.“)
17. 2. 2011 navštívil nového pražského arcibiskupa Dominika Duku necelý rok po jeho nástupu na svatovojtěšský stolec syn Karly Vobišové, ak. sochař Karel Václav Žák se svými dětmi Josefínou a Karlem a seznámil jej s vrcholným dílem Karly Vobišové „Náhrobkem sv. Vojtěcha“ určeným pro katedrálu sv. Víta a s jeho pohnutým osudem v důsledku II. světové války a totalitního systému po roce 1948 i okolnostmi kolem milenia umučení sv. Vojtěcha v r. 1997 a požádal pana arcibiskupa, zda by nyní mohlo být toto vrcholné dílo jeho matky dokončeno odlitím do kovu, a zdůrazňoval, že mu jde o jeho zachování.
K. V. Žák sepsal na výzvu pana arcibiskupa stručnou historii tohoto díla a poslal ji s datem 27. 3. 2011: „V r. 1937 vypsala Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta soutěž na náhrobek sv. Vojtěcha. Soutěž byla anonymní a v obálce vítězného návrhu bylo jméno Karly Vobišové. …Konec druhé světové války! Celá Evropa jásala! Karla Vobišová dokončila práci na náhrobku. Sádrový model byl vystaven v katedrále koncem roku 1947 a počátkem roku 1948.“ Pan Žák věnoval panu arcibiskupovi fotografii vítězného a dokončeného sádrového modelu z roku 1948 a půdorys katedrály od architekta Kamila Hilberta z r. 1925 s vyznačeným místem (28) pro náhrobek sv. Vojtěcha. A tyto citované poznámky, kde také napsal, že „Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta byla v únoru 1948 rozpuštěna a její majetek převzala Kancelář prezidenta republiky“. V osobním rozhovoru s panem arcibiskupem K. V. Žák doplnil, že po převratu 1948 byla rodina Karly Vobišové upozorněna, že model v katedrále je ohrožen a aby jej raději uschovali k sobě. A tak se z katedrály stěhoval dokončený sádrový model náhrobku sv. Vojtěcha do bytu Karly Vobišové na dnešním Rašínově nábřeží.
Hned v roce 2011 pan arcibiskup Dominik Duka na základě žádosti a uděleného souhlasu syna autorky a sdělených skutečností o soutěži a zadání díla Jednotou pro dostavbu katedrály se rozhodl k realizaci započatého projektu v roce 1937 jako součásti dostavby katedrály v duchu původního projektu Petra Parléře. K. V. Žák vůbec nehovořil o honoráři. Naopak pan arcibiskup chtěl od počátku rodinu obdarovat za úschovu sádrového modelu, který však dosud neviděl. Započal však potřebná jednání o umístění náhrobku v katedrále, ale nenalezl potřebnou shodu institucí, kterých se to týká. 9. 12. 2014 pana arcibiskupa znovu navštívil pan Karel Václav Žák se svým synem Karlem. Dohodli se, že se pan arcibiskup pokusí najít jiné vhodné místo, které se váže ke sv. Vojtěchu, a sádrový model by byl odlit do bronzu Arcibiskupstvím pražským jako investorem díla. V této fázi mě pan arcibiskup svěřil organizaci dalšího postupu. Domluvili jsme se s panem Žákem, že se sejdeme po Vánocích, po Novém roce, doplníme potřebné náležitosti a podíváme se na sádrový model, abychom mohli začít práce na odlití do kovu. V pátek 9. ledna 2015 jsme telefonicky spolu hovořili, že v pondělí 12. 1. 2015 k nim přijedu a domluvíme postup realizace. Avšak toto pondělí mi telefonoval jeho syn Karel Žák, že tatínka museli v pátek převézt do nemocnice a že zemřel. Později vyšlo najevo, že zemřel v nemocnici v sobotu 10. 1. 2015.
To byla rána na všechny strany. Zdálo se, že s Karlem Václavem Žákem bude pohřbeno i dílo jeho matky. Ale byl zde příslib pana arcibiskupa, že odkoupí od rodiny bronzové modeleto sv. Vojtěcha, Radima a Radly, které měla rodina v místě bydliště matky Josefíny a Karla Žákových, Viery Žákové v Nechalově.
Po dohodě s Josefínou a Karlem jsem 19. 4. 2016 přijela vyzvednout modeleto na toto místo, kde mi Josefína představila svou matku Vieru Žákovou, a když jsem se začala ptát na potřebné náležitosti, směrovala mě Josefína na svou matku, že byla malé dítě a že si toho moc nepamatuje, že mě nadále bude informovat Viera Žáková. Ptala jsem se tedy, jestli je nějaká dokumentace tvorby sousoší, jestli se něco zachovalo v archivu. Paní Viera Žáková mi s jistotou odpověděla, že nic není, že bylo v 50. letech všechno zničeno. Na otázku na domácí archiv jsem dostala pouze nákres soklu. S napětím jsem očekávala, že zde bude i sádrové sousoší, ale na mou otázku mi odpověděla Josefína s váháním a rozpaky, že je tatínek odstěhoval do slévárny HVH v Horní Kalné. Později jsme se dověděli, že v rodině Žákových bylo od roku 1948 54 let a v Horní Kalné v žalostném stavu 15 let od roku 2002. S panem Žákem je z Nechalova stěhovali mistři z Umělecké slévárny HVH do Horní Kalné, aby je zachránili před dalším poškozením. Tam čekalo na svůj další osud do léta 2016.
19. května 2016 jsme na Arcibiskupství pražském podepisovali kupní smlouvu bronzového modeleta sv. Vojtěcha, Radima a Radly s dětmi a dědici Karla Václava Žáka, s Matůšem, Josefínou a Karlem Žákovými. Téhož dne jsem modeleto převezla do adorační kaple kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích, kde bylo slavnostně požehnáno 5. 11. 2017
V létě 2016 jsme oslovili Uměleckou slévárnu HVH v Horní Kalné a uzavřeli smlouvu o přípravných pracích se sousoším, které usazovali na sokl vyrobený podle rozměrů, které jsem obdržela od Viery Žákové. Také Josefínu Žákovou s dcerou jsem vezla v létě 2016 do Horní Kalné, abychom se podívaly na postup práce – k jejich plné spokojenosti.
Avšak více chybějících částí sousoší a také sdělení uměleckých slévačů o typu sousoší určeného do interiéru, nikoli do volného prostranství vedlo pana kardinála Dominika Duku k dalším zásadním krokům, k rozhodnutí, že obnoví jednání o umístění v katedrále a že svěří následné odborné sochařské práce odborníkům nejpovolanějším, a oslovil pana doc. PhDr. Jiřího Kotalíka, em. rektora AVU, který doporučil konzultaci s prof. Petrem Sieglem, akad. sochařem, vedoucím pedagogem a zakladatelem Restaurátorské školy AVU v Praze, jenž je také soudním znalcem a dekretovaným Mistrem kamenosochařského řemesla. Díky Bohu, setkali jsme se s ohromnou podporou našeho projektu, s hlubokou znalostí pana rektora Kotalíka o díle a významu ak. sochařky Karly Vobišové i se znalostí obtíží, za jakých náhrobek sv. Vojtěcha tvořila. A tak se konala na Arcibiskupství pražském první schůzka akademiků 24. 11. 2016 s panem kardinálem, který požádal pana prof. P. Siegla o odborné vedení restaurátorské práce na sádrovém modelu sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly od Karly Vobišové, a v nejbližších dnech v prosinci 2016 jsme se opět sešli nad sádrovým modelem v HVH v Horní Kalné také společně s rodinou Žákových (Viera Žáková, Josefína Žáková a Karel Žák).
Zde před bratřími Horákovými z HVH přítomná rodina Žákova souhlasila s dalším postupem, restaurováním modelu na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou pak se souhlasem všech řídil pan prof. Petr Siegl. Ještě v Horní Kalné před odjezdem jsem hovořila s Vierou Žákovou za přítomnosti Josefíny a Karla, že mám na paměti potřebné dokumenty k vypořádání se s rodinou, dědici Karly Vobišové, že budu potřebovat, abychom se k tomu sešli. Avšak Viera Žáková hned přispěchala s odpovědí: „Hlavně ať se nejprve sousoší dokončí,“ že jim o peníze nejde, že je důležité, aby se zachovalo dílo Karly Vobišové. Přitom jsem je ubezpečovala, že pan kardinál chce odměnit rodinu Karla Václava Žáka, že sousoší opatrovala v domácnosti.
Po převezení sádrového modelu na AVU v Praze v roce 2017 se konalo několik schůzí svolaných odborníků včetně zástupců rodiny Žákových, abychom společně nacházeli správný postup, přitom bylo doporučeno zvážit, zda se rozhodnout pro odlévání do stříbra, k čemuž po zralé úvaze došlo, a vrátili jsme se tak k původnímu záměru autorky.
Práce na AVU probíhaly s tou největší odborností, jakou můžeme v této zemi mít, a navíc s velkorysou nabídkou daru památce velké české sochařce Karle Vobišové, se ctí studentů, kteří se mohou na práci podílet. Také rodina měla možnost se řádně přihlásit k panu prof. Sieglovi k návštěvě ateliéru, ale nevyužila toho. Zde doplňuji závěrečné odborné zhodnocení pana prof. Petra Siegla:
„Samotný fyzický stav díla bylo nutné ošetřit, aby bylo možné uvažovat o jeho odlití do kovu.
Z hlediska profesionálního přístupu řešení bylo nutné provést restaurování z důvodu obnovení autenticity sochařského díla. Všechny provedené zásahy vycházely z restaurátorského průzkumu, který do jisté míry umožnil metodologický, technicko-technologický postup. V závěru svého hodnocení pan profesor prohlašuje, „že v katedrále bylo vystaveno autentické sochařské dílo určené k realizaci do kovu a není v žádném případě modelem ve vysněném měřítku paní Viery Žákové.“
Po celou dobu realizace restaurátorských prací i pak ve fázích přikročení k odlévání do stříbra jsem se snažila svolat dědice, Josefínu, Karla a Matůše Žákovy, abychom dokončili písemné podklady ze stránky dědiců Karla Václava Žáka, ale nenacházeli společný termín, omlouvali se a termín sami odkládali.
31. ledna 2018 po velmi intenzivní práci restaurátorů bylo sousoší převezeno z AVU do katedrály specializovaným restaurátorským vozem a připraveno na prezentaci, kterou vyžadovala Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, aby se mohla rozhodnout, zda bude sousoší umístěno v katedrále. Pozornému čtenáři jistě neunikne, že jsme celou anabázi tvorby konali „bona fide“. 1. února 2018 se tedy konala prezentace restaurovaného sousoší vedoucím pedagogem Restaurátorské školy Akademie výtvarných umění Praha prof. Petrem Sieglem před zainteresovanými zástupci institucí: Správa Pražského hradu, Odbor památkové péče PH, Odbor turistického ruchu PH, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, Arcibiskupství pražské, Viera a Karel Žákovi, doc. Fantová, Umělecká slévárna HVH Horní Kalná, zástupci Archeologického ústavu Akademie věd ČR, zástupci Karlovy Univerzity, architekti a další... Za rodinu Žákovu se vyjádřila Viera Žáková s plnou spokojeností a neměla žádných námitek. Odpovědné konsilium se shodlo, že sádrové sousoší je nádherným dílem hodným k dokončení odlitím do stříbra a umístěním v katedrále sv. Víta na určeném místě v centrální ose katedrály. Téhož dne jsme uzavřeli smlouvu s bratry Horákovými z Umělecké slévárny HVH Horní Kalná, kteří si převzali z katedrály sádrové sousoší ke svým odborným pracím k odlití do stříbra a pracovali neméně intenzivně, aby mohli předat svou práci dalším odborníkům, pasířům Houskovi a Doudovi v Buštěhradě, kteří precizně dokončovali povrchy sousoší. Všechny přesuny byly podloženy smlouvami a dědice jsem pobízela, aby se šli podívat, jak je to krásné, ale neměli čas.
Dosud jsem brala vážně a důvěřovala jsem slovům paní Viery Žákové, že archivní materiály na Hradě byly zničeny, že není žádná dokumentace. Chtěla jsem, abychom s dědici vypořádali potřebné dokumenty před instalací stříbrného originálu v katedrále, a vytrvale jsem je žádala, aby se vyjádřili, ale mlčeli. Abychom začali alespoň písemný dialog, poslala jsem v začátku dubna 2018 pracovní text předběžné smlouvy o licenci, daru za přechovávání sádrového modelu a cenu za převzatý model k odlévání a uvedla jsem odhadní cenu jednoho našeho konzervátora za poškozené kusy sádry převzaté k restaurování.
Byla to snaha začít dialog, nikoli podklad k podpisu. Avšak opět jsem se nedočkala odpovědi. 13. dubna 2018 jsme svolali na arcibiskupství tiskovou konferenci věnovanou tomuto dílu Karly Vobišové a návratu ostatků ctihodného kardinála Josefa Berana do Prahy. Obě události překonaly totalitu komunismu a staly se skutečností, která se vzájemně doplňuje. Po tiskové konferenci jsme se setkali se zástupci rodiny Žákovy, aby nám řekli, že s návrhem pracovního textu nesouhlasí a že požadují větší sumu, a tak jsme se dohodli, že se domluvíme při osobním setkání později. V noci před instalací stříbrného sousoší druhého dne ráno jsem obdržela e-mail Josefíny Žákové, ve kterém vyjádřila mínění rodiny, která požaduje pro nás neskutečně vysokou částku. A toto jsem od prvního okamžiku považovala za hrubé vydírání. Tvorbu jsme započali na žádost syna autorky, který toužil po realizaci vrcholného díla své matky a od něj jsme měli svolení k realizaci. On, ale i Viera Žáková v průběhu tvorby opakovali, že jim jde jen o dovedení díla k úplné realizaci. Jaká jsou práva rodiny k dílu, jsme do té chvíle také nevěděli. Jejich dědické řízení po Karlu Václavu Žákovi nebylo uzavřeno.
Kdybychom jejich požadavek znali od začátku, nemohli bychom se do realizace pustit. Měla jsem tu noc před sebou nejtěžší chvíle organizace celého procesu, usazení sousoší v katedrále, pak příprava slavnostního požehnání díla v katedrále po třech dnech, a tak jsem soustředila síly k oslavě sv. Vojtěcha a díla vytvořeného vynikající českou sochařkou Karlou Vobišovou. Před požehnáním sousoší se telefonicky ozval Karel Žák a žádal o rozhovor s panem kardinálem. V katedrále před začátkem slavnosti přišel společně s Josefínou poděkovat panu kardinálovi a mluvili o tom, že by se chtěli později dohodnout. Pan kardinál při slavnosti udělil Karle Vobišové in memoriam do rukou jejího vnuka Karla Žáka nejvyšší vyznamenání, které uděluje pražský arcibiskup ve zlaté medaili sv. Vojtěcha s dekretem a uznáním za mimořádné dílo, které je oslavou Boha a sv. Vojtěcha, Radima a Radly a bude v katedrále žehnat příchozím a zvláště o pár dnů později nástupci sv. Vojtěcha, ct. kardinálu Josefu Beranovi, který stál u zrodu tvorby konečného modelu sousoší. Také všichni ti, kteří se podíleli na znovuzrození tohoto díla, byli oceněni stříbrnou medailí sv. Vojtěcha a medailí biskupa Antonína Podlahy. Karel Žák pak pronesl velmi krásnou děkovnou řeč své babičce Karle Vobišové, svému otci Karlu Václavu Žákovi a panu kardinálovi Dominiku Dukovi.
S dědici Karlem a Josefínou jsme se domluvili na termínu 9. 5. 2018, že se sejdeme se svými právníky, abychom dořešili dědická práva. Paní Viera Žáková už v té době nešetřila svými vulgarizmy, a tak když Josefína požadovala, aby schůzce byla přítomna také jejich matka, my jsme neviděli důvod její přítomnosti na schůzce a bránili jsme se také způsobům, které začala projevovat po dokončení hotového díla Karly Vobišové. Její děti a dědici Karla Václava Žáka byly plnoleté a ona sama nebyla dědičkou, protože svou rodinu opustila a právoplatně se rozvedla s Karlem Václavem Žákem v roce 2004. Jejich děti se tedy ze schůzky omluvily, a tak zůstal celý proces s rodinou opět nedokončený. Hned na to jsem se pak ponořila do studia Archivu Pražského hradu, kde jsou uloženy všechny potřebné dokumenty Jednoty pro dostavbu hlavního chrámu sv. Víta v Praze, dokumenty k tvorbě náhrobku sv. Vojtěcha, k soutěži s veškerou potřebnou dokumentací, dokládající právo Jednoty na vlastnění vítězného modelu a vyrovnání se s jeho autory, kterými byli uznáni oba velmi nadaní akad. sochařka Karla Vobišová a akad. architekt Josef Štěpánek, kterým byl smluvený honorář vyplacen, a oni to stvrdili svými podepsanými dopisy Jednotě.
V průběhu léta 2018 jsem se snažila navázat kontakt s dědici a vysvětlit jim, jak se věci mají a že jejich finanční představy nemají reálný podklad, a varovala jsem, aby si rozmysleli, co dělají, protože stále byl pan kardinál ochoten dědicům dát dar za přechovávání sádrového modelu v době totality v domácnosti Karly Vobišové a rodině jejího syna Karla Václava Žáka, a tedy jim jako jeho dědicům. A aby pochopili, že když se začnou s panem kardinálem soudit, jak jejich matka neustále a vytrvale vyhrožovala v e-mailech a smskách, a činila a dosud činí společenský nátlak, že jim pak žádný dar už nemůže dát. Pan kardinál nikdy s Josefínou netelefonoval. Tyto skutečnosti jsem telefonicky i osobně říkala už jen Josefíně a Matůšovi Žákovým. Karel Žák v červenci 2018 bohužel tragicky zemřel.
V poslední době paní Viera Žáková přichází s inovací, že měli doma dvoutřetinový model a o této verzi píše Josefína v rozhovoru. Je to další nepravda, kterou lze jednoduše vyvrátit. Syn autorky píše ve své zprávě panu arcibiskupovi v roce 2011, že Karla Vobišová na konci druhé světové války dokončila práci na náhrobku a jeho sádrový model byl vystaven v katedrále koncem roku 1947 a počátkem roku 1948. Také mluvil o tom, že tento model z katedrály přestěhovali do své domácnosti. O tom také svědčí jiní pamětníci. Práva Jednoty pak přešla na Kancelář prezidenta republiky a to platí dodnes. V katedrále zůstal po sádrovém modelu jen mramorový stupeň označující místo budoucího náhrobku. I když už nyní v katedrále není, existuje jeho fotodokumentace, a tedy lze odvodit velikost soklu, který na něj komponoval architekt Štěpánek. A tyto rozměry souhlasí s těmi rozměry soklu, které jsme dostali k realizaci sousoší. A tak je dlužno říci, že se paní Viera Žáková ve svých tvrzeních mýlí i své děti udržuje v omylu. Ale to vše její snažení nemůže umenšit krásu díla, které nese pravdu vzkříšení, a to je nosnou myšlenkou díla Karly Vobišové, tou zvítězila mezi ostatními. A toto její dílo nezakryje žádná lež. Dovolte mi, prosím, zopakovat slova sv. Jana: „…ten, kdo činí pravdu, přichází ke světlu, aby se zjevilo, že jeho skutky jsou konány v Bohu.“ A tak činila i autorka Karla Vobišová a neklid vzbuzený po dokončení jejího díla nemůže vzít klid její duši.
