nahoru

Hlad a bída komunismu. Poznaňská stávka za lepší životní podmínky skončila masakrem

Šimon Kadeřávek 28. června 2021 • 16:00
Hlad a bída komunismu. Poznaňská stávka za lepší životní podmínky skončila masakrem
foto: Wikimedia commons

Když se řekne rok 1956, spoustě lidem se vybaví Maďarsko a krvavá sovětská intervence. O několik měsíců dříve začala rebelie v Polské lidové republice. V poznaňských ocelárnách odstartovala 28. června 1956 demonstrace nespokojených dělníků, režim reagoval tvrdě. Do ulic vyrazily tanky, za neposlušnost zaplatilo životem několik desítek obyvatel.

Polsko-ruské, potažmo polsko-sovětské vztahy nikdy nebyly zcela ideální, po první světové válce se Stalin podílel na likvidaci polské komunistické strany. Nezapomínejme ani na masakr v Katyni. Sovětský svaz vnímal svého souseda jako nárazový stát mezi východem a západem, proto byl pro něj natolik důležitý. Události v Poznani ovlivnily dvě situace, špatná životní úroveň dělníků a postupná destalinizace společnosti.

Dělnická delegace ve Varšavě

Postupujme chronologicky, v březnu přednesl projev Nikita Chruščov. Mluvil o kultu osobnosti Josifa Vissarionoviče Stalina, během sjezdu záhadně zemřel tajemník polské vládnoucí strany Bolesław Bierut. V téže době sílila nespokojenost poznaňských dělníků, ti si stěžovali na nízké mzdy a podivné zacházení ze strany státu. Úderníkům, kteří pracovali více, a tudíž měli nárok na vyšší výplatu, přiznala vláda vyšší daně. To logicky vyvolalo nespokojenost.

Do toho všeho polská propaganda informovala veřejnost o spokojených občanech. I na to demonstranti mysleli a poukazovali na malý počet bytových jednotek. Největší nespokojenost bublala v průmyslové Poznani, centrem odporu se paradoxně stala ocelárna s názvem Josif Stalin. Ředitel kolosu nedokázal hbitě zareagovat, čímž celý problém nabobtnal.

V polovině června dokonce dorazila do Varšavy dělnická delegace. Ministr strojního průmyslu slíbil několik ústupků, dalšího dne ale vše odvolal. Stávka se jevila jako poslední možnost.

Stotisícová demonstrace

V časných ranních hodinách 28. června 1956 odstartovala jedna z prvních stávek ve východním bloku. Bezprostředním důvodem byla absence odměn za uplynulý měsíc, polská vláda totiž zvýšila plán. Na 80 % zaměstnanců ocelárny vyrazilo do ulic. Během pochodu se k nim spontánně připojovali i další zaměstnanci z jiných podniků.

Po třech hodinách čítal dav už 100 tisíc účastníků, demonstranti volali po snížení cen potravin a zvýšení mezd. Chtěli rovněž vést dialog s premiérem, na ten nakonec nedošlo. Celou událost vygradovalo několik nepodložených informací. Vůdcové stávky se dozvěděli, že někteří předáci jsou ve vězení. Hněv se tedy stočil ke státnímu zařízení, demonstranti si opatřovali zbraně.

Rozezlení lidé vtrhli také do poznaňské centrály vládnoucí strany, padly dokonce první výstřely. Do ulic vyrazila také místní vojenská posádka s šestnácti tanky, po krátké konverzaci ale jednotky odjely. Dva tanky měly údajně skončit v rukou povstalců. S tímto postupem nesouhlasil ministr obrany Konstatin Rokossovskij a požadoval, aby bylo povstání potlačeno. Sice osobně převzal kontrolu nad celou akcí, povinnosti ale přesměroval na svého zástupce.

Příprava na Maďarsko?

Nepokoje měly být zpacifikovány podle sovětské normy. Osm hodin po vypuknutí dorazily na poznaňské letiště další jednotky. Město obsadilo na deset tisíc vojáků, ulicemi projížděly obrněné vozy a tanky. Dav byl nakonec vehnán do kouta a odstartovala vlna zatýkání. „Každý provokatér, který zvedne ruku proti lidové vládě, si může být jist, že mu tato ruka bude useknuta,“ řekl polský premiér do rozhlasového éteru.

Vojáci převáželi zadržené na místní letiště, kde je čekal výslech. Mnoho dělníků odcházelo s vymlácenými zuby a monokly. Jiní takové štěstí neměli, na 600 stávkujících bylo zraněno, přesný počet obětí dodnes neznáme, dle názorů historiků osciluje mezi šedesáti až stovkou. Vedle toho skončily desítky lidí u soudu a následně ve vězení.

Stávka sice trvala pouze dva dny, měla ovšem velký vliv na celkové dění v Polsku a okolních státech. Polská vláda ztratila podporu Sovětského svazu, zároveň si uvědomila, že situace není udržitelná. O půl roku později nastoupil do čela státu reformista Władysław Gomułka.

Přestože se jednalo o jeden z prvních projevů nespokojenosti ve východním bloku, historici upozorňují na ekonomický a sociální aspekt rebelie. Hlavním cílem tedy nebylo svržení komunismu.

Na krvavé dny v Poznani se nezapomnělo, v roce 2006 dokonce Sejm označil 28. červen za významný den.

Šimon Kadeřávek


Klíčová slova: Polsko, komunismus, stávka, historie



Diskuse ke článku