nahoru

První česká sochařka nemá 60 let po smrti klid, její dílo nedávno „zestátnila“ katolická církev

Petr Šmeral 10. června 2021 • 06:30
První česká sochařka nemá 60 let po smrti klid, její dílo nedávno „zestátnila“ katolická církev
foto: Archiv Josefíny Žákové

Česká kultura si 7. června připomněla šedesát let od smrti Karly Vobišové (1887–1961), první české sochařky. V roce 2018 bylo v katedrále sv. Víta po osmdesáti letech zhmotněno její klíčové dílo, sousoší se svatým Vojtěchem. Výročí však kalí temné skutečnosti. Rodina sochařky se soudí s pražským arcibiskupstvím, podle předběžného opatření soudu by sousoší mělo být zakryto, na což vedení církve nebere ohled. O významné sochařce i soudní dohře hovoříme s vnučkou Karly Vobišové Josefínou Žákovou.

Jméno Karla Vobišová možná není veřejnosti zcela známé. Čím to je? Co by lidé měli o vaší babičce vědět?

Babička nejprve pomýšlela na dráhu učitelky, pak se ale vyučila sochařství v Hořicích a později v Praze na Uměleckoprůmyslové škole. Na počátku minulého století byl sochařský obor doménou mužů. Karla Vobišová byla zřejmě první Češkou, která se prosadila jako sochařka. Nesmíme zapomenout, že sochařina byla těžká fyzická práce, často bylo třeba ručně tesat velké žulové bloky kamene.

Její touha po tvorbě byla tak velká, že když měla možnost jet po škole studovat do Francie, svěřila své malé dítě manželovi, aby mohla být žačkou slavného Emila Antoina Bourdella. Navzdory mužské konkurenci získávala prestižní zakázky, jako třeba socha legionáře v Nové Pace nebo socha Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí v Praze z roku 1930, za kterou dostala vyznamenání od Akademie věd a umění. Byla také vyhledávanou autorkou sochařských portrétů nejvýznačnějších osobností veřejného života. Portrétovala třeba Charlottu Masarykovou, Fráňu Šrámka nebo Bohuslava Martinů. Babička zemřela v roce 1961. Pro připomenutí její tvorby jsem s tatínkem připravila monografii O tvorbě první české sochařky Karly Vobišové.

Jak na babičku vzpomínal váš tatínek?

Jako každý velký umělec byla posedlá tvorbou. Od rána do večera pracovala v ateliéru na nynějším Rašínově nábřeží. Pracovala v podstatě až do své smrti. I když už nemohla na nohy, tatínek jí pomohl vyjít schody z bytu do ateliéru, aby mohla tvořit. Z tatínkova vyprávění mě zaujal impuls, na jehož základě se stala sochařkou. Když jednou doprovázela svou mladší sestru na lékařskou prohlídku, uvědomila si krásu a ladnost lidského těla a pocítila vnuknutí, že by tuto krásu měla přetvořit do uměleckého díla. Pobavilo mě líčení, jak se dědeček s babičkou vzali. Ona studovala na Uměleckoprůmyslové škole, on na Akademii. O přestávce si odběhli na Staroměstskou radnici na rychlý obřad, dali si obložený chlebíček a pak se každý vrátili zpátky do svých škol na vyučování.

Byla Karla Vobišová ve své době solitérkou, nebo patřila do nějakého uměleckého sdružení?

Jak jsem už říkala, postavení žen-umělkyň nebylo na počátku 20. století valné. Až do roku 1918 nesměly studovat na vysokých školách, proto často jezdily na studium do ciziny. V roce 1920 vznikl i z těchto důvodů Kruh výtvarných umělkyň, aby se navzájem podporovaly a domohly se většího uznání. O rok později měl Kruh první skupinovou výstavu v pražském Obecním domě. Babička byla členkou tohoto spolku, a v roce 1933 se dokonce stala jeho předsedkyní.

Slyšel jsem, že ateliér Karly Vobišové v roce 1945 málem rozmetala spojenecká bomba…

Babička zrovna pracovala v ateliéru na sousoší svatého Vojtěcha, když přímo na dům s ateliérem dopadla letecká puma. Naštěstí ale nevybuchla, což bylo neuvěřitelné štěstí, zásah osudu. Babička kolem pumy vyběhla na schodiště a utekla do bezpečí.

To je to sousoší, které bylo v roce 2018 po osmdesáti letech od vzniku odlito do stříbra a umístěno v chrámu svatého Víta?

Ano, byla to jedna varianta, těch variací vzniklo víc. Karla Vobišová s návrhem na sousoší svatého Vojtěcha v roce 1937 zvítězila mezi několika desítkami návrhů na náhrobek tohoto světce, s nímž se počítalo od samotného vzniku chrámu. Finální návrh vznikal pomalu, existovaly přinejmenším dvě verze ve velikosti dvoutřetinové. Karle Vobišové do toho komise Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta dost mluvila, tak si zřejmě jednu verzi udělala pro sebe, tak, jak ji chtěla ona, víc nadčasovou. I kdyby byla finální socha dokončená, umístit sousoší do chrámu po převratu v roce 1948 nebylo možné.

Jak to, že se nakonec sousoší realizovalo? Nevzpomínám si, že by někdy uplynula tak dlouhá doba mezi návrhem sochy a její realizací.

My jsme měli sádrový model té babiččiny verze sousoší doma, byla to nejspíš jediná verze, která se díky tomu zachovala kompletní. Můj tatínek si přál, aby se babiččino dílo, kterému věnovala podstatnou část života, dočkalo odlití, takže jednal se zástupci církve, jestli by bylo možné sousoší dotáhnout do konce. Jednání končila do ztracena, ale od roku 2014 začal návrh brát vážně kardinál Dominik Duka, jen se nevědělo, kde by mělo sousoší stát, rozhodovali se mezi více možnostmi, spíše mimo katedrálu. O několik let později se Duka nadchl pro myšlenku, že spojí realizaci sousoší s návratem ostatků kardinála Berana do Čech, a vyjednal možnost umístit sousoší přímo do katedrály, kam bylo určeno. Duka chtěl, aby Vojtěch symbolicky ostatky kardinála Berana přivítal. Co se dříve vleklo, dostalo najednou docela rychlý spád. My jsme měli velkou radost, že bude babiččina socha na takovém unikátním místě. Svatý Vojtěch zatím neměl v Čechách takto důstojně pojatou sochu.

Proč se teď tedy s pražským arcibiskupstvím soudíte?

Protože se začaly dít divné věci. Arcibiskupství nešetřilo penězi a nechalo sousoší odlít do stříbra. Zdálo se nám samozřejmé, že vypořádá také autorská práva k sousoší, které naše rodina podědila po babičce. Místo kardinála Duky s námi začala jednat Dominika Bohušová z jeho sekretariátu. Domlouvali jsme se na uzavření smlouvy, ve hře byla i varianta, že si arcibiskupství od nás odkoupí náš sádrový model, protože o něj mělo také zájem. Nechápali jsme, jak je možné, že přípravné práce na odlití sochy probíhají a uzavření smlouvy je stále slibováno, ale odkládáno. Arcibiskupství převáželo sádrový model sem a tam bez našeho vědomí a pak jsme ho už neviděli. Kupní smlouvu nám poslali prázdnou s tím, že částku doplní oni sami. To jsme odmítli podepsat. Žádali jsme setkání s Dominikem Dukou, ale když nám vzkázal, že na něj nesmí přijít naše matka, která měla po smrti tatínka ve věci nejvíc informací, schůzku jsme zrušili.

Neměli pocit, že udělali pro realizaci díla dost tím, že zaplatili odlití?

To je, jako kdyby vydavatel odmítl zaplatit honorář autorovi s tím, že ho stálo hodně vytištění knihy. Jakmile byl odlitek na místě a s velkou slávou v katedrále odhalený, arcibiskupství se s námi v podstatě přestalo bavit. Přišli s tím, že nám autorská práva nepatří, protože Karla Vobišová již kdysi za své modely dostala zaplaceno, neboť je dělala na zakázku pro Jednotu, která soutěž vyhlásila. Jak jsem ale už říkala, existovalo hned několik variací sousoší a ta, která zvítězila v soutěži Jednoty, byla jinou variací proti té, kterou nakonec arcibiskupství vystavilo. A hlavně, udržovali nás řadu měsíců v tom, že spolu smlouvu uzavřeme. Navíc v původních stanovách k soutěži na náhrobek se vysloveně píše, že k realizaci díla je potřebná dohoda s autorkou.

Vrcholem všeho bylo, že nám arcibiskupství odmítlo vrátit i tu sádrovou předlohu, kterou jsme měli přes šedesát let doma a kterou si chtěli od nás nejprve koupit. Sdělili nám přes své právníky, že nám vlastně nepatří, že je majetkem státu. Tak nám ji zestátnili. I když k tomu neměli od nikoho jakékoliv pověření. Když jsme nechtěli přistoupit na jejich podmínky, kardinál Duka mi do telefonu řekl: „Soudy jsou drahé…“ Pojistili se tím, že jim kryje záda prezidentská kancelář, která v padesátých letech za nejtěžšího stalinismu převzala závazky zrušené Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta. Přesto jsme se rozhodli žalobu podat a doufat, že nám soud odpustí soudní poplatky, na které prostě nemáme, jak správně tušil pan Duka.

Petr Šmeral




Diskuse ke článku