Příběhy Igora Matoviče a Andreje Babiše jsou v mnohém odlišné, ale jedno je spojuje, a sice vlastní osobnostní deficity. Jejich zpupná ega jsou pro ně největšími nepřáteli. Igor Matovič byl vytrvalým a autentickým bojovníkem proti způsobu vládnutí Roberta Fica a jeho korupčnímu pozadí. Fico byl jen rafinovaným pokračovatelem mečiarismu. A vydrželo mu to docela dlouho. Zlom ve slovenské společnosti nastal po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. To vyneslo Matoviče překvapivě až do čela vlády.
Matovič ani Babiš nejsou týmovými hráči, což je v dnešní fatální situaci nejen nedostatek, ale přímo diskvalifikující příznak.
Slovensko má však kultivovanou prezidentku. My máme Miloše Zemana. A ani Richard Sulík, předseda koaliční strany SaS, není naším Janem Hamáčkem. Andrej Babiš je krom toho představitelem již předlistopadové generace a zástup jeho kostlivců ve skříni je nejen delší, ale i mnohem pestřejší. Babiš se stal vlastníkem Česka jako údajný bojovník proti korupci. Zní to absurdně, ale je to naše realita. Jeho kumpánem byl Robert Fico, a ne dnešní slovenská vláda. Babiš nejprve vyluxoval hlasy pravice a středu a pak přehodil výhybku vlevo. On vlastně nepotřeboval žádný politický program. Vystačil si s uměle vytvořenou marketingovou poptávkou, zacílil na důchodce, státní zaměstnance a v záloze má početnou armádu věrných lokajů z Agrofertu. Na někoho má složku, jiného si koupil. A do loňského roku mu vše nejen procházelo, ale i vycházelo. A to i spoluvládnutí s komunisty.
Jenže dnešní covidová nouze definitivně ukázala, že král je nahý. Je jen sebestředným fňukalem, který ani nechápe, jak vážná je naše situace. V prvé řadě myslí vždy na svoje politické přežití. Není divu, jde mu o jeho osobní existenci. Proto je schopen různých proměn a úskoků. Je nepředvídatelný a tím i nebezpečný. A tady opět nalézáme společné rysy se slovenským premiérem. Oběma schází empatie, základní sociální inteligence, konzistentní postoje, oba spoléhají na improvizaci a svoje „šťastné hvězdy“. Neumí ustoupit, udělat racionální kompromis, natož uznat vlastní pochybení. Vášnivá osobní emoce je někdy užitečná, když potřebujete zaujmout, ale pro každodenní správu země je to dost vážný handicap.
Není divu, že si Rusko a Čína zařadily naše země na seznam sféry svého vlivu. My jsme díky tandemu Zeman–Babiš ve své závislosti na východních vlivech ještě mnohem dál. Naše vláda vytrvale odmítá domácí výrobce ochranných pomůcek, a dokonce i testů, a to i těch s evropskou certifikací. O to více dovážíme kvanta všeho možného z Číny, přes různé prostředníky a prostředníky prostředníků. To není jen nemravné, to je již na hraně trestní odpovědnosti a zrady. Igor Matovič za zády vlastní vlády nakoupil ruskou vakcínu v domnění, že tím zachraňuje svůj národ. Jenže narazil a dost možná ho to bude stát i jeho kariéru. Jako by oba pánové z Horních Uher Matovič i Babiš viděli svůj vzor v Orbánovi z Uher Dolních.
Každá krize, i ta sebebolestnější může být katarzí k očistě, měla by být. Je třeba si i dnes stále klást základní otázky. Chceme patřit na Východ, či na Západ? Chceme být plnohodnotnou demokracií, anebo spíše režimem s autoritativním způsobem vlády?
