Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin

Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin Zdroj: Michal Kořán

Dlouholetý spolupracovník Reflexu Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin
Dlouholetý spolupracovník Reflexu Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin
Dlouholetý spolupracovník Reflexu Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin
Dlouholetý spolupracovník Reflexu Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin
Dlouholetý spolupracovník Reflexu Václav Tikovský na oslavě svých 80. narozenin
7
Fotogalerie

Odešel rozený vypravěč Václav Tikovský

V sobotu nad ránem zemřel v pražské motolské nemocnici Václav Tikovský. Jeho jméno nestálo sice v tiráži Reflexu, přesto celých třicet let od založení časopisu do této redakce fakticky patřil, pravidelně do ní přicházel a v Reflexu vyšel také bezpočet jeho článků.

Jeho láskou i oborem byla historie, zejména dějiny dvacátého století, které koneckonců tak bezprostředně ovlivnily jeho život (Václav Tikovský se narodil v září 1937). A právě tato osobní zkušenost – s atmosférou doby, chováním lidí, mimikou gest, jež se ukrývají za velkými slovy politiků – povyšovala jeho články nad rámec sebeodborněji zasvěcených textů, u jejichž vzniku stojí však jen akademický odstup a chlad.

Způsobem jeho přemýšlení i psaní bylo kladení otazníků. Se znalostí faktů i empatií, které mu právě historická paměť a zkušenost dala, se snažil poodhalovat zákulisí dějinných událostí, kladl si otázky (vyřčené třeba jen implicitně), hledal a nabízel možné odpovědi. Snad právě proto měli čtenáři jeho texty tak rádi.

Středobodem uvažování Václava Tikovského byla historická postava druhého demokraticky zvoleného prezidenta Edvarda Beneše. Jeho osud a dilemata, před která byl postaven v roce 1938 a pak znovu v roce 1948. Ano, není třeba zakrývat, že Beneš měl jeho sympatie. Nebo lépe – měl jeho empatii a snahu o pochopení, které plynuly právě z osobního dotyku s dobou, v níž se rozhodoval.

Už o tom byla řeč. Václav Tikovský nesoudil postavy českých dějin jen na základě holých fakt a archivních dokumentů - s nesmlouvavostí, jakou tento přístup obvykle s odstupem let přináší.

Václav Tikovský se narodil v rodině pilota, leteckého instruktora Československé armády krátce před druhou světovou válkou. Od mala trpěl vážnou srdeční vadou. A snad nesl jako pocit vlastní viny, že právě kvůli vážnému onemocnění svého dítěte, otec po československé kapitulaci v březnu 1939 neodešel jako mnozí jeho kamarádi do Francie a pak dál do Velké Británie, aby vstoupil do řad pilotů RAF.

Jakmile to bylo možné, věnoval se své lásce - letectví. Na stránkách časopisu Letectví a kosmonautika publikoval seriál Pilot jménem František. Vypravoval o osudech jednoho z nejvýznamnějších československých stíhačů druhé světové války Františka Fajtla a stal se jedním z formativních publicistických počinů druhé poloviny šedesátých let (alespoň v oblasti pohledu na československou účast ve druhé světové válce), jenž zásadním způsobem přispěl k rehabilitaci letců ve společnosti. Ano, byť jen dočasné…

Životem Václava Tikovského prošla řada letců, účastníků druhé světové války i dalších osobností (často vzpomínal na příslušníka 311. bombardovací perutě RAF a autora slavných Nebeských jezdců Filipa Jánského, vlastním jménem Richarda Husmanna, i poněkud bizarní postavu spisovatele Ladislava Fukse). Rád a dlouze o nich vypravoval. Tuto dovednost ovládal mistrně nejen na papíře, v psaném textu, ale také u kavárenského stolu, v redakci a třeba jen tak při jízdě tramvají nebo autem.

Václav Tikovský patřil mezi rozené vypravěče. Rád kolem sebe shromažďoval posluchače, aby si společně „zaválčili“, sdělovali jeden druhému neznámé detaily a poznatky z průběhu bitev i dalších zlomových událostí historie. Kdo ví, snad mu právě tato vášeň zabránila v dokončení ucelenějšího knižního díla, jak na něj často pomýšlel.

Václav Tikovský byl po většinu života tím, čemu říkáme starý mládenec. Obklopen stovkami knih, výpisků a výstřižků připomínal jeho byt archívní místnost. Ale nebyl samotář. Naopak. Pravidelně ze svého hájemství telefonoval přátelům a probíral s nimi nejen „novinky v redakci“, o něž se do poslední chvíle zajímal, ale znovu zejména historické události, pro jejichž poznání a pochopení žil.

Dokázal povzbuzovat. Celý život se potýkal se svým zdravotním stavem a jen nedávno se svěřil, že kdyby mu někdo – řekněme před čtyřiceti lety – řekl, že se dožije osmdesátky, nevěřil by mu. Osmdesáté narozeniny oslavil s redakcí Reflexu v roce 2017. Nakonec se dožil třiaosmdesáti let.

Zůstaly po něm stovky článků. V Reflexu, ale také Mladém světě, nebo revue Přísně tajné, když jmenujeme pouze práci z posledních tří dekád. Činný byl v Klubu autorů literatury faktu, který uděluje Cenu E. E. Kische. Už nezavolá, aby se zeptal: „Na čem pracujete…?“