Nejenom HIMARSy, Patrioty a dělostřelecké granáty, ale i obyčejná terénní auta můžou Ukrajině pomoci ubránit se ruské agresi a chránit životy bojovníků. Následující příběh je sondou do válečného mikrosvěta a vypráví o hrdinech, kteří nikdy nebudou stát na výsluní a přijímat od Volodymyra Zelenského metály. Přesto je právě to, co dělají, pro Ukrajinu klíčové. A pomoci jim může každý z nás.
„Jedenáct hodin jsem čekal se zaškrcenou rukou, až mě budou moc odvézt pryč,“ říká v rehabilitačním ústavu poblíž Lvova Arthur, sedmadvacetiletý kluk z Charkova, který strávil před svým zraněním pár měsíců na frontě. Ruka zraněná střepinou nevypadala zpočátku nijak zvlášť zle a Arthur měl ta to, že sešijí škrábance a bude se moci vrátit ke své jednotce. Nechtěl do zázemí do nemocnice, ale zpátky na frontu. Jenže okolnosti daly, že tomu byla jinak.
Arthurovi zaškrtili ránu turniketem, účinným škrtidlem, které se používá po vzoru armád NATO i na Ukrajině. Metodika říká, že se má použít vždy, když z končetiny teče víc krve nebo si v improvizovaných podmínkách neví voják s krvácením rady. Nemá se povolovat, aby se nestalo, že se ho už nepodaří správně utáhnout a zraněný vykrvácí. Postup je trochu slepě převzatý od Američanů, u nichž, když si řeknou o evakuaci, přiletí do dvaceti minut vrtulník. Jenže kde vezmeš vrtulník na ukrajinské frontě…
Ranění se tu vozí auty. Obyčejnými, civilními, nejlepší jsou tak trochu terénní, protože k zákopům nevede vždy asfaltka. Žádné zdravotnické obrněné transportéry, jako mají ve výbavě země NATO. Jde o improvizaci, jako ostatně mnoho věcí na frontě, ale fungovalo to donedávna docela dobře. Bohužel loni v polovině roku, když se na frontě začaly ve velkém objevovat drony, se vše zkomplikovalo.
Záchrana na několik pokusů
Létající aparáty jdou po všem, co se hýbe a zdravotnická evakuační auta jsou vítaným cílem. Proto musel Arthur čekat až se setmí, kdy je o něco větší naděje dronům uniknout. Záchranné auto mělo dorazit k cestě nedaleko pruhu porostu, v nichž mají vojáci své pozice, protože v polích zákopy být nemůžou. Už se zdálo, že to vyjde, ale zhruba tři sta metrů před domluveným místem schytalo střepinovou sprchu od minometného granátu.
Nezbylo, než to obrátit a s prázdnou gumou dojet k místu, kde bylo možné v improvizovaném zákrytu od dělostřelectva (ale ne dronů) kolo vyměnit. Na další evakuaci ale nebylo pomyšlení. Podruhé to zkusili v podvečer, když přicházelo šero. Zase to nevyšlo, minometná palba auto doslova přimáčkla k pruhu lesa a trvalo desítky minut z toho vycouvat. Nakonec si pro Arthura dojeli o půlnoci.
Byla už tma jako v pytli, což bylo spíš výhodou, protože drony kamikadze zpravidla nemívají termovizi, to by bylo už moc drahé. Průzkumné drony samozřejmě v noci vidí, ale přesto je transport raněného daleko „bezpečnější“ než za světla, jestli se tedy o pojmu bezpečnost dá na takovém místě jako je fronta mluvit.
Sergej, zdravotník, který usedl za volant, rozjel auto co to šlo a jen skřípal zuby u úderů do podvozku. Je třeba nejen uniknout nepřátelské palbě, ale aktuálně i přejet rozbahněnou část pole. Vůz si sedá na bahně na podvozek, což vypadá nebezpečně, se strašlivým kvílením ale nakonec nad bahnem vítězí. Jen to odnáší výfuk, což nevadí. Od toho má brigáda dílnu, aby se takové věc prakticky denně svářely, šroubovaly a látovaly.
Arthura naložili a odvezli na stabilizační místo. To bývá polní obvaziště třeba ve venkovské chalupě nebo škole. Vypadá to tam tak trochu jako na urgentním příjmu v nemocnici – raněného obklopí skupina ošetřovatelů a spravují všechno, co je potřeba, samozřejmě počínaje tepenným krvácením až po odřeniny. Jen prostředí není sterilní, ale někdy hodně improvizované, navíc se nesmí prozradit navenek ani vypadat nápadně, protože by pak bylo cílem pro nepřátelské dělostřelectvo – ani dvacetikilometrová vzdálenost od fronty nic nezaručuje.
„To je blbý, chlapče,“ zavrtěl hlavou šéflékař, když uviděl Arthurovu ruku. „Měl jsi ten turniket každou hodinu na chvilku povolit. Nevadí, že by vyteklo trochu krve, můžeš ztratit litr a tělo to snese. Ale tohle je blbý…“
„Ale alespoň jsi přežil,“ pokývá hlavou. Dobře ví, že na všem se dá najít něco pozitivního, hlavně že se podaří zachránit život. Kvůli dronům, palbě, ale i obtížnému terénu a poruchám se stává, že zraněného, jehož by bylo možné za příznivějších okolností zachránit, dovezou pozdě. Procento takových případů je docela vysoké, vojáci mluví až o padesáti procentech, ale nedá se to ověřit žádnou statistikou.
Životy zachraňuje lékař Anatolij a několik dalších zdravotníků na stabilizačním punktu, stejně jako mobilní záchranné týmy, které jezdí k linii dotyku raněné evakuovat. Jejich práce patří na k nejnebezpečnějším, je srovnatelná s frontovými vojáky. Ti se mohou schovat do zákopu nebo kráteru od miny, zdravotník je ale pořád na ráně. Pohybuje se v autě poblíž linií, v zóně, kterou ve dne v noci monitorují rozvědné drony protivníka (asi 40 kilometrů do hloubky vlastní linie), létají tu FPV drony kamikadze (asi do tří, čtyř kilometrů) a působí minomety (pět kilometrů) a různé druhy dělostřelectva (40 kilometrů).
Potřeba jsou teréňáky
„V podstatě každý den přijdeme v brigády o jedno auto,“ říká Volodymyr, voják 74. praporu 102. dobrovolnické brigády původem z Ivanofrankivské oblasti. Jeho jednotka je pěší, což je také jedna ze specifik této války. Nemá těžkou techniku, pohybuje se v osobních autech, které si vojáci buď koupili, nebo dostali od dobrovolníků z celé Evropy, nejvíce z Pobaltí, Česka a Polska. Největší „spotřeba“ je přitom právě na evakuaci raněných.
„Rušičku máme jen jednu, musíme ji montovat z auta na auto podle toho, které zrovna jede na frontu,“ říká Volodymyr. Jak takové zařízení funguje, mi na nahrávce v telefonu ukazuje jeho kolega Ivan, který sám útočí s drony ale na druhou stranu. Svůj aparát namířil na dvě cisterny s benzínem a když byl od nich 30 metrů, dron se stal neřiditelným a spadl.
Potíž je v tom, že rušička stojí v přepočtu minimálně sto tisíc korun a armáda jich má nedostatek, u jednotky jako je 102. brigáda si je vojáci musí pořizovat za vlastní. A tak se jezdí i auty bez rušiček, nakonec některé druhy sebevražedných dronů je už umí oklamat a proti dělostřeleckému granátu takové zařízení nepomůže.
„Auta tak zůstávají největší potřebou pro vojáky v zákopech,“ říká Lesja Kopčuková, Ukrajinka žijící v Česku, která ze svého prosperujícího podnikání financuje pomoc ukrajinským vojákům a sama jim ji minimálně jednou do měsíce vozí. Ve své krejčovské dílně šije spolu s dalšími dobrovolnicemi z ženského spolku Spark maskáče, s kamarády konstruuje drony, ale především shání auta. „Měly by být terénní, s vysokým podvozkem, protože jinak se k frontě nedostanou,“ říká. Zatím jich dovezla 13, z toho větší část už nejezdí, byla zničena drony či dělostřeleckou palbou.
Ruku nebo život
Když Arthura dovezli do nemocnice, dostal na výběr. „Buď půjde ruka pryč, nebo se ji pokusí zachránit. Ale s tím, že do ní můžu dostat nekrózu a umřít. Přesně tohle se stalo dvěma spolubojovníkům, kteří tu byli přede mnou. Takže jsem kývl na amputaci,“ říká. Ruka šla pryč v rameni, přesně tam, kde se nasazuje turniket. Místo ní má teď v těle malý dolík.
„Dám se dohromady a vrátím se na frontu ke kamarádům,“ říká a všichni víme, že to tak nebude. Vojáky bez končetin posílá zdravotní komise zpravidla do civilu. A tak tráví dlouhé hodiny přemýšlením o tom, co bude dál a jak ho přijme okolí. Svou fotku zveřejnit nechce. „Nikdy nevíte, co tady bude dál,“ dodává.
„Vojáci se snaží v zákopech, já přikládám svůj díl k tomu, abychom se ubránili, tady,“ říká paní Lesja. „Zájem pomáhat byl docela velký, teď, jak jsou lidé unavení, upadá. Ale válka pokračuje dál a bohužel bez aut budou vojáci nejen zbytečně přicházet o ruce a nohy, ale i o životy,“ posteskne si.
Pokud máte zájem pomoci, lze přispět do sbírky či na stánkách spolku Volunteers.cz. Je možné též přispět spolku Spark či darovat přímo vůz nebo jiný materiál.
