Mučedníci z Aradu a kat z téhož města. Proč je šestý říjen černým dnem pro všechny Maďary? | Reflex.cz
nahoru

Mučedníci z Aradu a kat z téhož města. Proč je šestý říjen černým dnem pro všechny Maďary?

Jaroslav Šajtar6. října 2019 • 14:30
Poprava mučedníků z Aradu na obrazu Jánose Thorma
Poprava mučedníků z Aradu na obrazu Jánose Thorma
• foto: 
Wikimedia Commons

Šestý říjen 1849 se do maďarských dějin zapsal obzvláště černým písmem. Tehdy bylo v Aradu, dnes se nacházejícím v Rumunsku, popraveno třináct generálů (některé zdroje uvádějí dvanáct a jeden plukovník) uherské revoluční armády. Vžilo se pro ně označení „třináct mučedníků z Aradu a Maďaři si tuto smutnou událost dodnes každoročně připomínají jako den národního smutku.

Maďarský národní hrdina a vůdce protihabsburské revoluce z let 1848 až 1849 Lajos Kossuth, jehož jméno nesou ulice či náměstí snad v každém maďarském městě, abdikoval 11. srpna 1849 ve prospěch Artúra Görgeye, kterého pokládal za jediného generála schopného zachránit národ. Jenže Görgey již o dva dny později kapituloval před Rusy, kteří přišli na žádost císaře Františka Josefa I. těžce zkoušeným Rakušanům na pomoc, u Világose (dnešní Şiria v Rumunsku). Kossuth, jemuž se podařilo utéci do osmanské říše, přehodnotil svůj názor na generála, do něhož vkládal tolik nadějí, a označil ho za „maďarského Jidáše“. V současné době je Görgeyova role v Maďarsku poněkud přehodnocována.

Tragická bilance maďarského povstání

Rakouský politik, lékař a národohospodář Otto Hausner uváděl ve svém díle Srovnávací statistika Evropy z roku 1865, že povstání si vyžádalo 141 760 lidských životů, ale jelikož tento autor neuváděl zdroje, z nichž čerpal, a navíc u většiny válek ztráty silně nadsazoval, jsou věrohodnější údaje uznávaného sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise obsažené v jeho knize Války a evropské obyvatelstvo, podle nichž celkem zahynulo 100 000 vojáků (12 000 padlých, 6000 zemřelých na zranění a 82 000 na nemoci).

Mrskač žen

Ještě než maďarské revoluční vojsko složilo zbraně u Világose, zahájili Habsburkové vojenské akce mající za cíl tvrdé potrestání povstalců. Na rozkaz mladého císaře Franze Josefa rozpoutal nový generál císařské armády – Julius Jacob von Haynau (14. 10. 1786 Kassel–14. 3. 1853 Vídeň)  – na okupovaných uherských územích hon na příznivce revoluce. Jelikož válka dosud neskončila, terčem teroru se stávali civilisté, hlavně příslušníci inteligence: učitelé, notáři, kněží...

Haynau dosáhl rychle vojenských úspěchů a rozdrtil revoluci za necelé tři měsíce, jeho triumfy nicméně kazila přehnaná brutalita, jíž nezůstalo ušetřeno ani něžné pohlaví. Nařídil totiž zbičovat každou ženu, která projeví sebemenší sympatie k revolucionářům. K jeho přezdívce „hyena z Brescie“ tak přibyl „mrskač žen“. V zemi řádily Haynauem zřízené válečné soudy.

Je však nezbytné poznamenat, že rakouští vojáci ho nesmírně uznávali a říkali mu „habsburský tygr“. Ostruhy si vysloužil ve válkách proti napoleonské Francii. Ostatně je třeba pozastavit se nad tím, jak Haynauova přezdívka „hyena z Brescie“ vůbec vznikla. Během revolučního roku 1848 úspěšně bojoval v Itálii a potlačil revoltu ve městě Brescia. Dav místního obyvatelstva zmasakroval invalidní rakouské vojáky, za což následovala Haynauova tvrdá odveta proti městu a jeho populaci. To je sice smutný fakt, zároveň však nelze popřít, že invalidé se masakrovat nemají a každý správný velitel má dbát o své mužstvo...

Aradský proces

Po Görgeyově kapitulaci u Világose začali Rakušané vyjednávat s carem Mikulášem I. o vydání maďarských důstojníků nacházejících se v ruském zajetí. „Četník Evropy“ Mikuláš I. kupodivu nabádal Františka Josefa, aby projevil shovívavost, císař však zarputile trval na tom, aby se osud zajatých velitelů povstání stal do budoucna odstrašujícím příkladem pro každého, kdo by se vzepřel monarchii. Přesto i on odmítl Haynauův návrh popravit vězně na základě stanného práva, tedy vynést rozsudek smrti co nejrychleji.

V Kecskemétu, Aradu, Nagyváradu a jinde vznikly mimořádné vojenské tribunály. Nejznámějším se stal proces s třinácti generály (nebo dvanácti a jedním plukovníkem, jak uvádějí některé zdroje?) v Aradu. Soud je vybral podle dvou hledisek. Za prvé: všichni zahájili vojenskou kariéru jako důstojníci císařské armády. Za druhé: většina z nich se stala veliteli samostatných vojsk po vydání císařského manifestu 3. října 1848, jímž Ferdinand V. rozpustil uherský sněm. Důstojníky před vojenským tribunálem obžalovali především z ozbrojeného povstání a ze zrady panovníka.

Proces začal 25. srpna 1849 výslechem prvního generála: Ernőho Kisse. Kromě něj stanuli před soudem Lajos Aulich, János Damjanich (Jovan Damjanić, původem Srb), Arisztid Dessewffy, Károly Knezić (původem Chorvat), György Lahner, Vilmos Lázár, Károly Leiningen-Westerburg, József Nagysándor, Ernő Poeltenberg, József Schweidel, Ignác Török a Károly Vécsey.

Aradský proces nelze pokládat za řádný, neboť v Haynauově okolí byly už předem dohodnuty tresty smrti. Během vyšetřování docházelo k zaznamenáváním jen úryvků z výpovědí a obžalovaným rozsudky oznámili dva dny před jejich popravou.

Na Haynauovu žádost tribunál 26. září odsoudil všechny obžalované k trestu smrti oběšením, což se pro důstojníky považovalo za velmi potupné. Ve čtyřech případech (Vilmos Lázár, Arisztid Dessewffy, József Schweidel a Ernő Kiss) se nakonec krvelačný Haynau nechal přemluvit k vynesení „mírnějšího“ rozsudku: trestu smrti zastřelením. 

Popravě neunikl ani první uherský premiér

Současně s procesem v Aradu probíhal v hlavním městě Uherského království Pešti proces s hrabětem Lajosem Batthyánem, prvním uherským předsedou vlády. Rakouský soud ho kromě povstání žaloval také z naplánování vídeňské revoluce 6. října 1848, čímž zradil panovníka. Rovněž v tomto případě padlo rozhodnutí o vynesení hrdelního rozsudku předem, ačkoli si někteří mysleli, že císař Batthyánye omilostní. Jenže to se šeredně mýlili. Franz Josef nejenže hraběte odevzdal obávanému Haynauovi, ale dal mu volnou ruku ve vynesení ortelu. To je jeden z více důvodů, proč je v Maďarsku tak neoblíben, zatímco po jeho půvabné manželce Alžbětě, zvané Sisi, udržující „nadstandardní“ vztahy s hrabětem Gyulou Andrássym, je v Budapešti dodnes pojmenován most.

Haynau se i v Batthyányově procesu domáhal ponižujícího trestu smrti oběšením. Manželka prvního uherského premiéra mu však tajně podstrčila dýku, jíž se hrabě zranil tak, že oběšení nepřicházelo v úvahu, takže ho nakonec večer přece jen zastřelili.

Má je pomsta

Pomstychtivý Haynau nařídil vykonat popravu Batthyánye a třinácti v Aradu vězněných generálů záměrně 6. října 1849, v den prvního výročí vídeňské revoluce, čímž dal jasně najevo, že cílem procesů není spravedlnost, nýbrž odveta.

Šestého října 1849 o půl šesté ráno nastal v Aradu smuteční den. Jako první byly vykonány čtyři rozsudky smrti zastřelením, a to v následujícím pořadí: Lázár, Dessewffy, Kiss a Schweidel, po nichž následovaly rozsudky smrti oběšením. Podle svědectví se třináct generálů statečně postavilo před své katy, kteří jejich těla nechali až do večera na očích veřejnosti jako odstrašující příklad. Avšak místo toho z okolí dorazily tisíce lidí jako na jakési poutní místo. Haynau si tak kromě „bestie z Brescie“ a „mrskače žen“ mohl připsat další přezdívku – „kat z Aradu“.

Co praví legenda?

Že po popravě vůdců uherské revoluce si rakouští vojáci přiťukávali pivními džbánky na oslavu maďarské porážky, a Maďaři si tudíž od té doby následujících sto padesát let, až do 6. října 1999, nepřiťukávali sklenicemi ani džbánky s pivem, neboť to mnozí považovali za neslušnost.

Dohra

Justiční vražda třinácti uherských generálů a předsedy vlády vyvolala pobouření nejen v Uhersku, ale v celé Evropě. „Na podzim a v zimě 1849 byla v Uhrách u moci vojenská diktatura, jejímž jediným cílem byly, navzdory carovu doporučení udělit ,dobře vysvětlenou amnestii‘, pomsta a zastrašování. Po důrazném naléhání Rusů nebyl Görgey postaven před popravčí četu, ale internován v Klagenfurtu, odkud se v roce 1867 mohl vrátit do Uher, kde strávil zbývajících padesát let svého dlouhého a strastiplného života. (…) Celkově bylo vykonáno nejméně sto poprav (k nim je třeba ještě připočíst všechny osoby odsouzené k smrti válečnými soudy, o nichž se nezmiňují oficiální dokumenty) a více než 1500 osob bylo odsouzeno na dlouhá léta do vězení. Dvacet až třicet procent příslušníků honvédské armády bylo zařazeno do císařské armády, aby několik let sloužilo v odlehlých provinciích, a Schwarzenberg si dokonce pohrával se vskutku průkopnickou myšlenkou zřídit na Sibiři koncentrační tábor, kde by internoval 10 000 ,nejnebezpečnějších‘ Maďarů. Kossuth a další vůdcové z početné politické emigrace byli popraveni ,v nepřítomnosti‘: jejich jména byla přibita na šibenice. Především pod tlakem mezinárodního rozhořčení a protestů byl Haynau v červenci 1850 poslán do výslužby a vlna teroru skončila,“ napsal László Kontler v Dějinách Maďarska.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější