Když 26. srpna 1278 zapadalo slunce za horizont lehce zvlněného Moravského pole mezi vesnicemi Dürnkrut a Jedenspeigen – dnes na doslech dálnice mezi Brnem a Bratislavou – zapadala s ním i hvězda dosud neomezeného vládce středoevropského prostoru, českého krále Přemysla Otakara II. Přes zprvu nejednoznačný průběh bitvy mezi ním a Rudolfem I. Habsburským byl Přemysl nakonec poražen i zabit. Před sedmiletým Přemyslovým synem – budoucím českým králem Václavem II. – stojí dlouhá a trnitá cesta k trůnu.
Smrt Přemysla Otakara II. je zprávou, která vzbuzuje v okolních zemích úžas a respekt. V německé části Svaté říše římské patřil Přemysl Otakar II. díky minesengrům k nejvíce obdivovaným hrdinům jejich písní. Není divu, že zprávě věří málokdo, a legenda, že v bitvě nezahynul, ale pouze se ukryl a čeká na příležitost, jde od úst k ústům. Šířící se mýtus i příležitost vychutnat si triumf je proto důvodem, proč Rudolf nedovolí Přemyslovo tělo pohřbít a jeho mrtvolu nechává po dobu deseti měsíců vystavenu ve vídeňském Minoritském kostele. Ani jeho výběr není náhodný. Základní kámen kostela byl položen roku 1276 za vlády Přemysla Otakara II. Až po uplynutí deseti měsíců musí před Svatoštěpánským dómem ve Vídni Přemyslův syn na kolenou Rudolfa veřejně prosit o vydání otcova těla.
Šelmy trhají zraněnou českou kořist
Václav byl dlouho toužebně očekávaným následníkem českého trůnu a po otcově smrti se stal významnou veličinou na evropské mocenské šachovnici bez ohledu na svůj věk. Je-li Rudolfovým cílem zhodnocení vítězství nad Přemyslem Otakarem, upevnění a posílení vlády, pak je český trůn základním kamenem cesty k tomuto cíli. Nejen pro obrovské bohatství stříbrných dolů v Kutné Hoře. Důležitý je i politický vliv, který má hlas českého krále, jednoho z kurfiřtů, volících krále Svaté říše římské.
Jen sedm mužů smí volit římského krále. Jsou cosi jako dnešní eurokomisaři, jen s násobně větším vlivem i bohatstvím. Tři církevní hodnostáři, arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský, a čtyři světská knížata – falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a český král. Zastávají i další říšské úřady – arcikancléř, arcikomorník, arcistolovník či arcičíšník, což je titul patřící českému králi. Půvabné názvy, že?
Zato realita není půvabná. České země jsou zmítány chaosem války mocenských klik a situace ve zdejším prostoru se po bitvě na Moravském poli nadále komplikuje. Rudolf vedl boj s Otakarem jako římský král ve jménu Svaté říše římské za prosazení jejích práv vůči zpupnému vazalovi. Podporu měl hlavně v rakouských zemích, kde byla Přemyslova porážka vnímána jako osvobození a přijata s velkou úlevou.
V českých zemích měl ale výsledek bitvy za následek dlouhodobý chaos ve vedení státních záležitostí. Přemyslův diktátorský styl vlády způsobil, že nikdo nyní nebyl schopen se řízení země ujmout. Těžko bylo možné to chtít po následníkovi, sedmiletém Václavovi a marně se pokoušela otěže moci uchopit i jeho matka a vdova po Přemyslovi, královna Kunhuta. Rudolf je vnímán jako osvoboditel od českého jha a útlaku a okolní vládci se nyní bez respektu vrhají na území přemyslovských držav jako na zraněnou kořist a trhají ji na kusy. Vítězný Rudolf odděluje Moravu od Čech a vliv Přemyslovců mizí i v dalších, dříve jimi ovládaných zemích. Čechy jsou zmítány konflikty mezi domácími šlechtickými rody a každý se snaží využít nastalé situace ve svůj prospěch. Jednotná obrana státu přestává existovat. Rudolf vyvíjí tlak i na ovládnutí českých zemí, které považuje za uvolněné léno, a odmítá uznat vládu kralevice Václava i královny Kunhuty. Ukáže ale chytrost politika a namísto přímého ovládnutí českých zemí uzavírá pakt s Otou V. Braniborským o správě země i poručnictví nad dědicem trůnu Václavem II.
Dětský svatební double
Jenže k obojímu Ota přistupuje, jako by mu země patřila, a výraz správa země je v Otově chápání jen eufemismem pro loupení a drancování. Sedm let, která prožil Václav II. zprvu na Bezdězu a později v Braniborsku, bude proto jednou česká historie nazývat vězením. Z obav o udržení vlivu nakonec Ota svěřence i královnu Kunhutu internuje na Bezdězu. Po útěku Kunhuty již nepovažuje Bezděz za bezpečný žalář a převáží Václava do saské Žitavy (Zittau) a později do Berlína a Špandavy.
Královna se uchyluje na Hradec nad Moravicí, kde v tichosti vytváří vlastní dvůr. Zásadním klínem do politiky se ukáže být její milostný vztah k Záviši z Falkenštejna. Ten si díky jejich vztahu vytvoří vlivnou mocenskou pozici, kterou si nějaký čas udrží i na dvoře Václava II. po královnině úmrtí. Nakonec však jeho ambice a bohatství sahají příliš vysoko a je po roce žalářování popraven před hradbami hradu jeho bratra Vítka.
Zemi zatím po léta drancují loupeživé bandy, neboť jak píše Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice: „Je totiž u tohoto našeho národa velmi špatný zvyk nebo spíše ta zkaženost, že když spěšně táhne proti nepřátelům nebo snad se od nich vrací, s chvatem pustoší vlastní zemi krutěji než nepřítela ten, kdo měl býti odrážečem nepřátel, stává se svých sousedů nepřátelským pustošitelem.“
Václav je sice roku 1282 propuštěn, ale strýc Ota požaduje stále větší obnosy za jeho údajnou ochranu a za budoucí předání vlády. Teprve v květnu 1283 se dvanáctiletý král Václav II. ujímá vlády a Rudolf se snaží upevnit svůj vliv i po jeho návratu. Pojistkou je i uzavřený sňatek z roku 1278 mezi tehdy sedmiletým Václavem a stejně starou Rudolfovou dcerou Gutou. Ale, sicher ist sicher, proto se v listopadové Jihlavě 1278 odehrál svatební double a druhým párem byli pro změnu osmiletý Gutin bratr Rudolf II. a osmiletá Václavova sestra Anežka. Tak, a to se vyplatí!
K řádnému naplnění manželství Guty a Václava „svatební nocí“ došlo až v roce 1285 na chebském hradu, důležité pevnosti, chránící obchodní stezky do Bavor a Norimberka. Doboví komentátoři o dva roky později hodnotí českou královnu při příjezdu do Prahy jako krásnou, dobrou a vybavenou všemi tělesnými i duševními přednostmi. No, vida! Tchán vrací po svatbě zeťovi Čechy i Moravu a věřte, nevěřte, po zbytek života je Václavovi, jehož kdysi učinil sirotkem, laskavým a moudrým rádcem. Prostě, co jsme si – to jsme si!
Smrt mladého krále přivodilo i dětství v žaláři
Ale nic není zadarmo! Rudolf počítá s tím, že za přízeň a ochranu získá Václavův kurfiřtský hlas při volbě římského krále pro syna Albrechta. Splnil by se mu tak sen, že Habsburkové drží římskou korunu dědičně. Tento sen sní Rudolf I. Habsburský i ve chvíli, kdy v předtuše smrti přicestuje do Speyeru. Pohřben v roce 1291 s poctami zakladatele dynastie v kryptě zdejšího dómu už se nedozví, že Václav II. dal hlas někomu jinému. Zpočátku sice v dubnu 1292 vše nasvědčovalo vítězství Albrechta, Češi ale jednání komplikují a hledají proti němu spojence. A podaří se! Římským králem je zvolen bezvýznamný Adolf I. Nasavský. O férovosti volby svědčí fakt, že Adolf se k volbě dostavil obklopen ozbrojenci, zatímco podfouknutá prohabsburská knížata se sjížděla do Frankfurtu nad Mohanem nastrojená ve slavnostních oblečcích.
Resumé: Češi získali řadu privilegií i územních zisků, Václav II. pomstil tatínka a ukázal se jako pragmatický politik. To je tak! Poražený Albrecht I. Habsburský je sice respektován jako schopný politik, chybí mu však gloriola legendy, již měl jeho otec. Lid žádá story a Albrechtovu pozici zhoršuje i to, že není žádný krasavec a v PR má velké nedostatky. Třeba to oko! Mein Gott! V roce 1293 jeho lékaři drasticky a diletantsky řešili podezření z otravy jedem zavěšením Albrechta za nohy – prý, aby z něj vytekl hnis. Výsledkem byla ztráta oka, které nevydrželo krevní tlak při zavěšení. Ještě horší bylo, že jako blesk se vzápětí rozletěla zpráva, že Albrecht zemřel. Tlak ale nakonec nevydržel ani Adolf I. Nasavský ve funkci římského krále. Poslední kapkou do poháru trpělivosti kurfiřtů byla jeho ochota bojovat v anglickém žoldu proti francouzskému králi. Kurfiřti dali Albrechtovi peníze na vojenskou akci a sami pro jistotu prohlásili Adolfa již předem – 23. června 1298 – za sesazeného. Ukáže se to být zbytečně uspěchané – za týden si Adolfa najde v bitvě u Göllheimu sama smrt. A tak již 24. srpna může být v Cáchách zvolen římským králem Albrecht I. Habsburský. Holt, kdo si počká, ten se dočká!
Albrecht I., stejně jako jeho otec ví, že vládu v říši mu zajistí ovládnutí Čech. Není divu! Přemyslovci drží českou, polskou i uherskou korunu a Václav II. vyrostl z bezmocného sirotka v respektovaného vládce. Opouští obrannou politiku a obrací směr své expanze na severovýchod. Výsledkem je mohutný stát zahrnující obrovská území dnešního Polska i část Saska. Na podzim 1300 je tak Václav II. v Hnězdně korunován polským králem. Dalším krokem má být budoucí spojení s Uherskem a vytvoření česko-polsko-uherské unie a k tomu v roce 1301 získá Václav II. díky kutnohorskému stříbru, jímž štědře obdarovává část uherské šlechty, uherskou korunu pro dvanáctiletého syna Václava III. Návrat zemí ovládaných českým králem na výsluní potvrdí i korunovace druhé Václavovy manželky – sedmnáctileté Elišky Rejčky – polskou a českou královnou. Bez úspěchu ale vede Václav II. diplomatická jednání s Albrechtem I. Habsburským. Snaží se s novým římským králem vycházet, ale když jej Albrecht vyzve k odevzdání Krakova, Míšně i Chebu a na šest let i kutnohorských dolů nebo k zaplacení 80 000 hřiven stříbra, zakroutí Václav hlavou! Začínají se tak množit ozbrojené šarvátky a vše spěje k velkému válečnému konfliktu. Ve chvíli, kdy oba politické tábory horečně posilují, vše ukončí králova smrt. Václav II. trpící tuberkulózou – následku dětství v žaláři – umírá ve čtyřiatřiceti letech roku 1305. Jeho soupeř, římský král Albrecht I. Habsburský přežije Václava jen o tři roky, když je 1. května 1308 zavražděn synovcem poblíž rodového sídla ve Švýcarsku.
