Pokus o nastolení diktatury proletariátu v Maďarsku měl sice nadšené stoupence, ale také mnoho mocných nepřátel. V dubnu a květnu 1919 mladá Rudá armáda úspěšně odrazila rumunskou a československou intervenci, a dokonce přešla do protiofenzívy na severní, slovenské frontě. Pátého května 1919 vznikla v Aradu pod francouzskou patronací kontrarevoluční vláda hraběte Gyuly Károlyiho, jež později přesídlila do Segedína.
Druhou skupinu představoval Maďarský národní (neboli protibolševický) výbor, založený v dubnu ve Vídni zástupci takřka všech starých stran a vedený hrabětem Istvánem Bethlenem.
Nad republikou rad se smráká
Sedmého června přišla z pařížské mírové konference nóta požadující stažení maďarské Rudé armády na demarkační čáru. O sedmnáct dní později vypuklo protirevoluční povstání v Budapešti. Třicátého června Rudá armáda na severu ustoupila. Dvacátého července ještě podnikla poslední zoufalou ofenzívu proti Rumunům, ta se však o čtyři dny později zhroutila a Královská rumunská armáda přešla do protiútoku. Prvního srpna podala vláda Maďarské republiky rad po 133 dnech existence demisi. Téhož dne převzala moc Peidlova vláda, již o pět dní později nahradila vláda vedená Istvánem Friedrichem. Mezitím čtvrtého srpna obsadily tři rumunské divize maďarskou metropoli, jimž vláda dala jako „hostu“ dvoje kasárna na předměstí.
Již první den svého úřadování nařídila Peidlova vláda propuštění všech uvězněných kontrarevolucionářů, zrušila revoluční tribunály, rozpustila Rudou gardu a obnovila dřívější policii a soudnictví. Ve spolupráci s Rumuny asistovala při odzbrojování zbylých rudých vojsk. Nařídila vrácení činžovních domů, průmyslových, dopravních a obchodních podniků bývalým majitelům. Platy veřejných zaměstnanců, zvýšené za republiky rad, snížila, a naopak zvýšila nájemné za byty na úroveň z doby před 21. březnem 1919.
Rozpory mezi Anglosasy a Frantíky
Smrtící ránu republice rad, držící se přes čtyři měsíce nejen prostřednictvím stále tvrdší diktatury, prosazované Bélou Kunem, ale hlavně zásluhou dočasných úspěchů dosažených při řešení národní otázky, ji nezasadila kontrarevoluce, nýbrž zdrcující vojenská převaha dohodových mocností v této oblasti. Komunistické převzetí moci v Budapešti totiž odhalilo rozpory mezi Spojenci na pařížské mírové konferenci. Američané a Britové si ho vyložili jako důsledek situace vzniklé porušováním maďarských národních zájmů, za něž podle nich zodpovědnost nesla Francie protežováním svých středo- a jihoevropských chráněnců: Československa, Polska, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunska.
Dohodové vlády soupeřily, která z nich získá v poraženém Maďarsku větší vliv. Francouzi chtěli dosadit do Budapešti segedínskou vládu, již kontrolovali, a nechtěli souhlasit ani s Friedrichovou vládou, ani s regentstvím Josefa Habsburského. Vojenské útvary vrchního velitelství se přemístily se souhlasem Dohody ze Segedína do jižního Zadunají. Za sídlo si zvolily Siófok. Vrchní velitelství se seuhlasem Dohody pokračovalo v organizování bílé armády a oddělilo se od segedínské vlády, která tím pozbyla politickou váhu a v polovině srpna oznámila svůj zánik. Také Josef Habsburský se vzdal. Mocenský boj nyní pokračoval v kontrarevolučním táboře.
Běda poraženým!
Zejména důstojnické setniny vrchního velitelství páchaly obludné masakry. Národní armáda admirála a bývalého posledního vrchního velitele Císařského a královského válečného námořnictva Miklóse Horthyho bez jakéhokoli oprávnění kontrolovala místní úřady a dávala jim rozkazy. Její úderné jednotky šířily bezuzdný teror. Během pouhých tří měsíců povraždily odhadem dva tisíce skutečných nebo třeba i jen domnělých členů bývalých rad, vojáků Rudé armády, mezi nimi i osoby nemající s proletářskou revolucí nic společného. Stačilo totiž, když byly židovského původu (podíl Židů ve vedení Maďarské republiky rad dosahoval mimořádné výše a nyní za to sklízeli trpké ovoce). Desetitisíce lidí, mezi nimi pochopitelně mnoho Židů, emigrovaly.
Běsnící vítězové tisíce osob umučili, pověsili a utopili. Zaměřovali se především na bývalé členy direktorií a rad, velitele a vojáky Rudé armády, dělnické důvěrníky, rolníky účastnící se hnutí za parcelaci půdy a příslušníky inteligence angažující se ve prospěch republiky rad. „Za neposlušnost vůči statkářům“ na vesnicích veřejně zbili mnoho čeledínů a podruhů; na následky bití zahynuly stovky lidí, jiní zůstali doživotně zmrzačeni. Nejhorší pověsti se těšilo Prónayho komando, jež povraždilo na tisíc osob a ztlouklo holemi tisíce čeledínů. Ve siófokském vězení vrchního velitelství zemřely stovky lidí. Zběsilý teror provázely pogromy a bezmezné protižidovské štvaní.
Rovněž Friedrichova vláda uvěznila tisíce lidí, snažila se však dát pronásledování alespoň zdání legálních forem. Ustavila stanné soudy, vynášející rozsudky na základě stanného práva. Stranou tohoto řádění nestály ani okupační orgány Rumunů, kteří se vyznačovali hlubokou nenávistí vůči Maďarům a jako „válečnou reparaci“ vyváželi ze země dobytek, novou úrodu a strojní vybavení.
Šestnáctého listopadu 1919 vtáhl Miklós Horthy do Budapešti na bílém koni a 1. března 1920 parlament vyhlásil Maďarsko královstvím v čele s regentem Horthym.
Podle knihy E. Liptaiho Maďarská republika rad z roku 1970 během maďarské revoluce roku 1919 zahynulo 9000 osob (5000 bojovníků maďarské Rudé armády, 500 „bílých“ vojáků, v důsledku bojové činnosti asi 2000 civilistů a 500 obětí si vyžádal rudý teror). Řádění po porážce republiky rad mělo v letech 1919 až 1926 na svědomí 6000 životů (5000 popravených a zabitých, tedy desetkrát víc nežli rudý teror, a 40 000 uvězněných, z nichž tisícovka zemřela). Objevily se dokonce údaje o 20 000 obětí bílého teroru, to je však silně nadsazené.
První pokus Maďarů o nastolení diktatury proletariátu je tak vyšel pěkně draho.
