Brzy po zahájení druhé italské války za nezávislost se po ústupu rakouské armády z Piemontu utkala 4. června 1859 spojená francouzsko-sardinská armáda pod velením francouzského císaře Napoleona III., čítající 59 100 vojáků a 191 děl, s rakouským vojskem pod velením polního maršála maďarského původu Ference Gyulaiho o síle 125 000 mužů v bitvě u Magenty.
Jedna z největších bitev druhé italské války za nezávislost znamenala především střetnutí francouzského II. sboru generála Patrice Mac-Mahona a posíleného rakouského I. sboru generála Clam-Gallase.
Vyklidili Milán
Rakušané nevyužili své více než dvojnásobné početní převahy a po utrpěné porážce vyklidili lombardskou metropoli Milán. Za nezdar zaplatili 1368 padlými, 4538 raněnými a 4500 zajatými. Vítězové vyšli z bitevní vřavy mnohem laciněji: Magenta je stála jenom 657 mrtvých a 3858 raněných. Ale na obzoru se už schylovalo k mnohem větším jatkám: krvavé bitvě u Solferina.
