Po dobytí Messinského hřebenu v červnu 1917 zahájil vrchní velitel britských expedičních sil (BEF) na západní frontě maršál Sir Douglas Haig 31. července 1917 útokem u Yprů dlouho připravovanou ofenzívu ve Flandrech. Hlavní útok prováděla po intenzívním ostřelování německých zákopů, na něž 2299 děl vypálilo 4,3 miliónu granátů, 5. armáda generála Sira Huberta Gougha, podporovaná 508 dvouplošníky Královského leteckého sboru (RFC) a 136 tanky. Již v první fázi se měla zmocnit hřebenu mezi vesnicí Passchendaele a Stadenem.
Goughově armádě čelila německá 4. armáda generála Friedricha von Arnima o síle deseti divizí a 1556 děl. Spojenci pro tuto operaci vyčlenili celkem 36 divizí (třicet britských a šest francouzských) proti pouhým patnácti německým. Jenže stejně jako před rokem jatka na Sommě se Passchendaele stalo symbolem hrůz a nesmyslnosti zákopové války, navíc umocněným tím, že mimořádně silné srpnové deště rozmočily terén na tekuté bahno, v němž utonulo množství především raněných vojáků. Nikdy za celou první světovou válku na západní frontě nebojovali vojáci Britského impéria v tak otřesných terénních podmínkách.
Blátivé peklo ve Flandrech
Winston Churchill charakterizoval v třetím dílu své Světové krize hrůzy a jalovost třetí bitvy u Yprů velice výstižně: „Mezitím britská ofenzíva na Passchendaele spěla k svému osudnému zakončení. Strašlivá dělová palba drtila půdu, trhajíc i německé zákopy, i odvodňovací zařízení v nich. Se svrchovanou odvahou a za strašlivých ztrát udělali jsme do německé fronty pár zubů. Největší hloubka, jíž jsme za šest neděl dosáhli, činila čtyři míle. Brzy se spustily deště a rozsáhlé jámové pole se změnilo v moře dusivého, hnijícího bahna, v němž se lidé, zvířata a tanky brodili a bez milosti hynuli. Několik málo cest, jež se ještě držely nad močálem, bylo nepřetržitě postřelováno granáty a touto palbou pochodovaly nekonečné zásobovací kolony statečně po celé noci.
Zklamání nad nepatrným územním ziskem si vojsko zmírňovalo povídáním o děsných německých ztrátách. Nelze ovšem podceňovat ztráty a strachy způsobené nepříteli. Ludendorff je sám potvrzuje. Nárazy, které nepřítel musil stále snášet, jím otřásaly až do základů. Ale ztráty Němců byly vždycky menší než naše. Nasazovali vždy mnohem méně vojsk. Vykupovali vždy jeden svůj život dvěma našimi a prodávali každou píď půdy za lichvářskou cenu.
Premiér se pokusil opět v říjnu skoncovat nějak operace. Dokonce povolal do kabinetu Sira Henryho Wilsona a Lorda Frenche jako ,technické poradce‘, nezávislé na generálním štábu. Sám Robertson nám prostoduše vypravuje tuto historku. Lord French, podrobiv Haigovu a Robertsonovu strategii kritice ,na plných dvaceti stránkách z celkových dvaceti šesti‘, doporučil, abychom ,zůstali všude v obraně a prováděli jen ty ofenzívní akce, které vyžaduje účinná obrana; čekali na rozvoj amerických armád a zatím spoléhali na drastické účinky obchodní blokády, jež vyčerpá nepřítele‘. Tím, že si úředně vyžádal posudky odborníků stojících mimo vládu, chtěl premiér dát na srozuměnou šéfovi říšského generálního štábu, aby odstoupil. On však neodstoupil. Kabinet si nepřál jeho odstoupení; a následkem toho všeho byla jen vzájemná nedůvěra.
Zápas ve Flandrech trval tedy dále. Nové divize nahrazovaly ty, které byly bojem otřeseny. Déšť padal a moře bláta rostlo. Ale vůle velitelova i kázeň armády zůstaly nezdolány. S nekonečnými oběťmi bylo Passchendaele dobyto.“ To ano, opravdu bylo. Stalo se tak ovšem až po systematických útocích 2. armády generála Sira Herberta Plumera, kdy se kanadskému sboru generála Sira Arthura Currieho konečně podařilo 6. listopadu do té doby neznámou a bezvýznamnou vesnici dobýt.
Děsivá cena
Vzhledem k charakteru ofenzívy a rozbahněnému terénu patří třetí bitva u Yprů k těm, kde panují největší rozpory ohledně výše a poměru obětí. Souhrnné britské ztráty činily podle oficiálních údajů 244 897 mrtvých, raněných, nezvěstných a zajatých včetně 40 000 způsobených plynem. Celkem stálo Passchendaele životy přibližně 66 000 vojáků Britského impéria. Francouzská armáda, jejíž podíl na této ofenzívě byl vzhledem ke vzpourám způsobeným jejími nesmírnými oběťmi v dubnové, Nivellově ofenzívě mnohem menší, zaplatili 1625 mrtvými a 6903 raněnými.
Určit německé ztráty je rovněž obtížné. Někteří odborníci je odhadují na 260 000, ale až do konce roku 1917, z toho 83 000 mrtvých a 37 000 zajatých, k nimž je nutno připočítat 86 děl, což věru není mnoho. Do té doby však prudce vzrostly také britské ztráty.
Lvi vedení osly?
Jestliže disputace týkající se výše hekatomb v této jedné z nejkrvavějších bitev první světové války patrně nikdy definitivně neustanou, jedno zůstává mimo jakoukoli pochybnost, a to je bezmezná odvaha britských vojáků. Za mimořádně hrdinské činy vykonané v bitvě u Passchendaele jich 61 obdrželo vysoce ceněný Viktoriin kříž, z nich patnáct posmrtně včetně jediného dvojnásobného nositele tohoto prestižního vyznamenání za Velké války – kapitána Noela Chavasse. Pět dalších nositelů nepřežilo válku.
Slabou útěchu pro Brity představovala skutečnost, že v roce 1917 způsobili na západní frontě poprvé Němcům větší ztráty než Francouzi a Belgičané dohromady. V roce 1917 ztratili Britové na západní frontě 37 514 důstojníků (9187 padlých, 25 948 raněných a 2379 nezvěstných a zajatých), kdežto Němci jen 10 866 (2482 padlých, 6493 raněných a 1891 nezvěstných a zajatých), což představuje poměr 3,45:1. Příslušníků mužstva ztratili Britové 722 101 (126 954 padlých, 545 466 raněných a 49 681 nezvěstných a zajatých) proti 436 759 Němcům (70 186 padlých, 269 582 raněných a 96 991 nezvěstných a zajatých), což činí poměr 1,65:1. Úhrnné ztráty Britů dosáhly 759 615 osob (136 141 padlých, 571 414 raněných a 52 060 nezvěstných a zajatých) a 400 tanků z 988 nasazených proti 447 625 Němcům (72 668 padlých, 276 075 raněných a 98 882 nezvěstných a zajatých), což dává poměr 1,9:1. Slabou útěchu poskytoval Britům fakt, že s nabýváním bojových zkušeností a zlepšováním obranných prostředků se poměr ztrát postupně měnil v jejich prospěch, takže v roce 1917 připadlo na tisíc mužů německých ztrát už „jen“ 1697 britských. Za hrdinství projevené roku 1917 na západní frontě obdrželo 141 osob nejvyšší britské vyznamenání za statečnost – nesmírně ceněný Viktoriin kříž –, z toho 74 ve Francii a 67 v Belgii, z nichž čtyřicet posmrtně.
Němci se o svých britských protivnících, zejména pěšácích, vyjadřovali s uznáním jako „o lvech vedených osly“, čímž dávali najevo své nízké mínění o vojevůdcovských schopnostech britské generality. To je však námět na jiný, obsáhlejší a polemický článek.
