Zvěsti o masovém hrobě novorozenců a malých dětí, které se v městečku Tuam na severozápadě Irska v okresu Galway šířily po desetiletí, začínají nabývat faktické obrysy. Na pozemcích patřících k bývalému útulku pro svobodné matky a sirotky byla odhalena krypta, jež pravděpodobně obsahuje ostatky až 800 nemluvňat. Útulek byl uzavřen v roce 1961. Provozovaly jej sestry katolického řádu Bon Secour. Alarmující je nejen nehumánní způsob pohřbení, ale také míra úmrtnosti, která z nálezů vyplývá. Vláda nařídila případ vyšetřit.
Podle Irish Times místní o existenci pohřebiště věděli odjakživa. V 70. letech dokonce městská rada na části pozemku schválila vybudování dětského hřiště. Podrobně se o téma začala kdysi zajímat místní historička Catherine Corlessová. Při pátrání po osudu dětí dohledala na osm set úmrtních listů, ne však již záznamy o pohřbení. Příčiny úmrtí se lišily – od neštovic a černého kašle až po banálnější laringitidu nebo abscesy. Ačkoliv se v Irsku dětská úmrtnost snížila z 11 % v roce 1910 na 3,7 % v 50. letech, v útulku v Tuamu nadále umíral nadprůměrný počet dětí. Z 800 pohřbených kojenců a dětí do tří let mezi lety 1925 a 1961 jich před rokem 1937, kdy byl útulek napojen na přívod vody, zemřeli „pouze“ 204.
Corlessová viní ze zbytečné ztráty tolika lidských životů katolickou církev. Praktika zříci se nezletilých či neprovdaných dcer, které otěhotněly, byla v Irsku běžná ještě v druhé polovině 20. století. Pro pravověrné katolíky prakticky neexistovala jiná možnost. Ostrakizovány byly samozřejmě pouze ženy. Ty, jež skončily v tuamském zařízení, byly po porodu od dětí okamžitě odděleny. Starat se o ně měly výhradně sestry až do doby, než mohly být ty šťastnější z nich adoptovány. Corlessová v rámci svého výzkumu požádala o vyjádření také současné představitelky ženského řádu Bon Secour. Dostalo se jí stručného přání úspěchu při práci na „projektu“. Později, když se pátrání Corlessové začalo dostávat pozornosti médií, začaly sestry tvrdit, že se jedná o pohřebiště obětí hladomoru z 19. století.
Kauza může jen těžko přispět ke zlepšení pověsti katolické církve, která je již po řadu let terčem kritiky kvůli sexuálnímu zneužívání mladistvých kněžími. Obecné rozhořčení nad případem masového hrobu v Tuamu však vypovídá také o důležitosti hluboce zakořeněných, člověku vlastních rituálů. Posvátnost, s níž přirozeně přistupujeme k mrtvému tělu, nás odlišuje od našich pradávných předků. Ne náhodou využívají archeologové typologii pohřbívání jako výchozí bod pro další bádání. Fakt, že k zneuctění lidských ostatků docházelo v Irsku právě pod patronátem katolické církve, jejímž symbolem je tělo Ježíše Krista, by neměl z lehce bulvarizovatelného příběhu vypadnout.
