„Předmětem hovorů na Smíchově byl včera neblahý čin mladistvé a velice sličné herečky ve Smíchovské aréně sedmnáctileté Marie Zintlové, která z nepochopitelné příčiny skončila svůj život sebevraždou,“ uvedl na jaře 1902 pražský tisk.
„Ve středu po desáté hodině večerní vrhla se z okna třetího poschodí na dlažbu a přivodila si tak těžké zranění, že tři hodiny poté, přestavši strašlivá muka tělesných bolestí, zemřela. Dívčin zoufalý čin vzbudil zvláště v kruzích divadelních velký rozruch, poněvadž Marie Zintlová byla herečka velmi talentovaná a opravňovala nejen svým nadáním, ale i vážným pojímáním svého životního úkolu k oprávněným nadějím.“
Tolik noviny, jež zveřejnily tuto šokující zprávu. A co se onoho pozdně květnového dne v roce 1902 na Smíchově skutečně stalo?
Marie Zintlová vystupovala ve Smíchovské aréně vybudované na břehu Vltavy v roce 1891 od svých patnácti let. Přirozeně, zatím v úlohách menších a epizodních. Do divadla však chodila každý večer, jakkoli právě nehrála.
Ostatně nebydlela daleko – ve smíchovské Tomáškově ulici, v dodnes stojícím činžovním domě č.p. 870/2. A právě sem jí takřka každý den doprovázel po představení její nápadník. Mladý německý litograf, „o němž se všichni domnívali, že mu věnovala své srdce, ale o kterém ona sama říkala, že jí učí německy.“
Jak bylo v tehdejší Praze zvykem – domovník zamykal dům v deset hodin večer. Kdokoli přišel později, musel zazvonit a čekat, až domovník sejde dolů a dům mu otevře.
Právě k tomu byla toho jara opakovaně nucena i Marie Zintlová a je přirozené, že každý takový příchod – v případě dívky tak mladé a sličné – nezůstal sousedům utajen. Naopak zavdal pokaždé příčinu k řečem.
Rodiče Marie Zintlové nesli tuto skutečnost nelibě a nabádali dceru, aby dbala o svou pověst a přicházela z divadla před uzavřením domu. „Povstaly z toho mnohé rodinné rozmíšky,“ píše dál pražský tisk.
Byla středa, když měl otec Marie Zintlové noční službu v nedaleké Ringhofferově továrně, kde pracoval jako hasič. Dívka zůstala v divadle až do konce Růžových psaníček, které byly toho dne na programu, a pak se nechala doprovodit svým učitelem němčiny, jak mu žertem říkala, až k domovním vratům, které domovník krátce předtím zavřel.
Následující události se odehrály tak rychle, že v nich chybí stopa či pouhá indicie po sebemenší příčině, jež by dívčin čin alespoň zčásti osvětlila.
„Dívka vyběhla rychle po schodech domů a požádavši matku o chleba s máslem usedla v kuchyni a jedla. Když pak jí matka začala po chvíli vyčítati, že opět přišla pozdě, položila dívka chléb na stůl a odběhla do pokoje. Tam si v rychlosti ovázala kolem očí šátek a vrhla se ze závratné výšky na dlažbu ulice. Celý tento děj odehrál se v takové rychlosti, že vzdalující se mladík, uslyšel ještě výkřik lidí náhodou stojících na ulici před protějším hostincem, a co nejrychleji se vrátil, aby se podíval, co se stalo.“
Zjištění bylo hrůzné. „K nemalému zděšení nalezl milovanou dívku v tratolišti krve.“ Tomáškova ulice byla záhy plná lidí. Přivolaný lékař mladou ženu prohlédl a konstatoval ta nejtěžší zranění. Marie Zintlová byla dopravena do nemocnice, kde ještě tutéž noc – za nemalých bolestí a muk – zemřela.
