Na přelomu let 1916 a 1917 se hospodářská situace ústředních mocností prudce zhoršila. V Německu se tomuto období říkalo „tuřínová zima“, neboť tuřín se stal základem jídelníčku chudých vrstev, zatímco ty bohatší „mlsaly“ řepu. Dvanáctého prosince říšský kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg předložil mírové návrhy, jež však dohodové mocnosti odmítly. Dvaadvacátého prosince zaslal náčelník německého admiralitního štábu admirál Henning von Holtzendorff náčelníku generálního štábu císařské armády maršálu Paulu von Hindenburgovi pamětní spis zdůvodňující nutnost okamžitého zahájení neomezené ponorkové války.
Německo sice vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku již 4. února 1915, potopení parníku Lusitania, na jehož palubě zahynulo mj. 128 amerických občanů, však natolik vyostřilo vztahy s dosud neutrálními Spojenými státy, že ji 18. září téhož roku pro jistotu odvolalo. Nyní se 31. ledna 1917, tedy před 105 lety, obrátilo na neutrální země v čele s USA memorandem, v němž jim sdělovalo, že od následujícího dne budou jeho ponorky v zakázaných zónách potápět bez předchozího varování všechny dohodové i neutrální lodě. Zakázané zóny přitom v průběhu roku dále rozšiřovalo.
Srazit hrdý Albion na kolena
Němci si od neomezené ponorkové války slibovali především zhroucení britského obchodu a dovozu, na nichž ostrovní velmoc existenčně závisela. Bezprostředním následkem tohoto kroku se stalo přerušení diplomatických styků s USA a jejich vstup do první světové války po boku vyčerpané Dohody 6. dubna 1917.
Zpočátku předčila neomezená ponorková válka všechna očekávání. Na jejím počátku pro ni Německo vyčlenilo 105 operačních ponorek z celkového počtu 152 ve službě. Admirál Holtzendorff natolik věřil, že během pouhých pěti měsíců povede neomezená ponorková válka k porážce Spojeného království, že na únor 1917 bylo objednáno jen 51 podmořských člunů.
Jestliže v únoru 1917 potopily ponorky Císařského námořnictva obchodní lodě Dohody a neutrálních států o objemu 520 412 brutto registrovaných tun (podle německých údajů; podle britských 254 lodí o objemu 500 573 BRT), pak v dubnu tento počet vzrostl na 860 334 BRT (podle Britů dokonce na 413 lodí o objemu 873 754 BRT). Nejvíce úspěchů slavily německé podmořské čluny ve vodách omývajících britské ostrovy a v přilehlé části Atlantiku. Celkem potopilyv roce 1917 obchodní lodě o objemu 6 149 070 BRT, což značně překonalo jejich úspěchy za druhé světové války, kdy v „nejtučnějším“ roce 1942 potopily 5 812 995 BRT. Němci za to zaplatili ztrátou 63 (podle jiných zdrojů 65) ponorek, jež nahradili 85 novými. Proti všemu očekávání se však „hrdý Albion“ na kolena srazit nepodařilo, přestože na něj připadly nejtěžší ztráty plavidel a lodního prostoru ze všech postižených zemí.
V roce 1918 potopily císařské podmořské čluny podle německých údajů 1305 obchodních lodí o objemu 2 754 152 BRT (podle britských zdrojů 1077 lodí o objemu 2 649 748 BRT).
Smrt číhala na všech mořích
Celková bilance za celou první světovou válku činila podle Němců 12 284 757 BRT, podle Britů 5282 lodí o objemu 11 964 185 BRT. Jak je vidět, údaje obou znepřátelených zemí se liší jen mírně, takže nejde o záměrné falšování jako v tolika jiných případech. Jelikož kritériem účinnosti ponorkové války je poměr mezi zničeným lodním prostorem a počtem nasazených a ztracených podmořských člunů, vedli si Němci za Velké války efektivněji než za druhé světové. Za první světové války totiž zařadili do operační služby 372 ponorek, z nichž 192 ztratili, takže na jeden podmořský člun připadalo 33 023,5 BRT zničeného lodního prostoru a na jeden ztracený 63 983 BRT. (Za druhé světové války měli ve službě 1162 ponorek, z nichž 785 ztratili. Potopily asi 14 miliónů BRT lodního prostoru, a tudíž na jednu ve službě připadalo 12 048 BRT a na jednu ztracenou 17 834 BRT.)
Příčinu konečného neúspěchu neomezené ponorkové války lze hledat jednak v nízkém počtu operačně schopných německých podmořských člunů pro tak ambiciózní záměry, jednak v zavedení systému konvojů Spojenci, pro něž se blahodárným stal vstup USA do války a plné zapojení amerického mamutího průmyslu do válečného úsilí Dohody.
Ve srovnání s mnohamiliónovými ztrátami na pozemních frontách se oběti ponorkové války sice jeví jako nicotné, přesto si však vyžádala krvavou daň. Na britských obchodních a rybářských lodích potopených pouze německými ponorkami zahynulo 12 723 námořníků, na francouzských 1509 a na amerických 629. Citelně utrpěly i neutrální státy. Zahynulo 722 dánských, 1892 norských a 877 švédských námořníků obchodního a rybářského loďstva. Norsko ztratilo polovinu tonáže obchodního loďstva, procentuálně tedy více než jakýkoli válčící stát.
Německé ponorky zaznamenaly výrazné úspěchy i v boji proti velkým hladinovým lodím. Potopily jedenáct řadových (bitevních) lodí a devatenáct obrněných, chráněných a lehkých křižníků (započítány jsou rovněž lodě, jež se potopily na minách nakladených německými ponorkami). Tak ohromujícími výsledky se za Velké války nemohlo pochlubit žádné jiné námořnictvo.
Za úspěchy se platí
Za svá vítězství v první světové válce však němečtí ponorkáři platili vysokou daň. Přímo na ponorkách jich zahynulo 5033, dalších 83 zemřelo následkem zranění po návratu na základnu a ze 792 zajatých jich 16 zajetí nepřežilo. Nejúspěšnějším ponorkovým velitelem všech dob a národů se stal Lothar von Arnauld de la Perière, sloužící na ponorkách U 35 a U 139, jenž potopil 194 lodí o objemu 453 716 BRT, následován Walterem Forstmannem na U 39 se 146 potopenými loděmi o objemu 384 304 BRT a válečným zločincem Maxem Valentinerem (U 38 a U 157), který poslal ke dnu 141 lodí o objemu 299 326 BRT. Pouhých deset nejúspěšnějších ponorkových velitelů Císařského námořnictva potopilo za Velké války 2 414 595 BRT. (Zde se vnucuje srovnání: Korvetní kapitán Kriegsmarine Otto Kretschmer, největší ponorkové eso druhé světové války, potopil 44 lodí o objemu 265 818 BRT.) Abychom si učinili představu o přímo děsivé výkonnosti německých ponorkářů, připomeňme, že samotný Forstmann potopil dvakrát více lodního prostoru než všichni rakousko-uherští ponorkáři dohromady!
Nejvyšší německé vyznamenání Pour le Mérite (Za zásluhy) obdrželo za první světové války třicet ponorkových velitelů, a navíc ještě velitel ponorek Širomořského loďstva (Hochseeflotte) komodor Andreas Michelsen a velitel ponorek ve Flandrech korvetní kapitán Karl Bartenbach.
Stinnou stránku neomezené ponorkové války představovaly útoky na nemocniční lodě, jež proti „Hunům“ zvedly vlnu nenávisti. V zájmu objektivity je nicméně nezbytné připomenout, že podobných hanebností se občas dopouštěli také dohodoví námořníci. Ovšem, jak známo, poražení vítěze nesoudí.
Jak si Němci vedli ve srovnání s jinými
V první světové válce ztratili Spojenci 92 ponorek (53 Británie, 14 Francie, 16 Rusko, osm Itálie a jednu Spojené státy), kdežto ústřední mocnosti 199 (192 Německo a sedm Rakousko-Uhersko). Podmořské čluny potopily třináct řadových lodí a 24 obrněných, chráněných a lehkých křižníků.
Po skončení rusko-japonské války sotva někdo očekával, že ponorka, jež se v ní poprvé dočkala bojového nasazení při obraně Vladivostoku v roce 1905, za nějakých deset let naprosto změní charakter námořní války a stane se smrtelnou hrozbou jak pro válečné, tak i pro obchodní loďstvo.
