Podívá se do televizní kamery s jistým zadostiučiněním – žaluje stát o miliony za nedostatečnou zdravotní péči ve vězení. Opět neúspěšně. Při odchodu pronese směrem k nám novinářům, že ho to nepřekvapuje. Už se ale neusmívá tak sebevědomě jako před lety během procesu, kdy věřil, že mu nikdo nic nedokáže.
Až do konce svého života v roce 2015, kdy zemřel ve věznici v Karviné, se označoval za obětního beránka, psal dopisy a stížnosti na všechny strany, včetně prezidenta Havla nebo k soudního dvoru v Haagu. Sériový vrah Ivan Roubal.
Odsouzen za pět vražd, podle vyšetřovatelů měl však na svědomí zmařených lidských životů minimálně osm. Dosud se ale nepodařilo těla některých jeho dalších pravděpodobných obětí nalézt, mimo jiné možná proto, že je sežrala prasata, která choval na polorozpadlém statku, jež pojmenoval Pohádka.
Roubal je spolu s Kajínkem jediný zločinec, jehož jsem osobně potkala, který si zájem médií a veřejnosti vyloženě užíval. I poté, co jej roky za mřížemi změnily nejen vizuálně, se rád díval přímo do objektivů a nastavoval tvář ke zvěčnění. Přitom ještě před chvílí se před soudkyní, již chtěl přesvědčit o tom, že mu věznice nedopřává adekvátní lékařskou péči (odmítli mu mimo jiné dát samodržící černé kompresní punčochy na křečové žíly, dostal jen levnější, a navíc v tělové barvě), dojal a rozplakal nad nespravedlností, jež se mu děje, ale Bůh to vidí a dá mu jednou zapravdu, lámal se mu hlas. To bylo v roce 2010.
Zemřel o pět let později a trval na tom, že je nevinný. Spoluvězňům však měl říkat něco jiného, dokonce se snad chlubil dalšími vraždami, jež se ale nepodařilo policistům potvrdit.
Vraždy na Pohádce
Ivan Roubal odmaturoval na zemědělské škole a rád se označoval za zemědělce a rolníka. Než si na začátku devadesátých let pronajal statek Pohádka, pracoval jako topič v kotelně, dřevorubec, zootechnik… Nejraději měl však práci na dráze, jako pomocný strojvůdce a průvodčí. Právě tehdy z nedbalosti zavinil nehodu dvou vlaků (nikdo při ní naštěstí nezemřel) a byl poslán na rok do vězení.
Při hledání okamžiku, kdy se mírně nadprůměrně inteligentní (IQ 112) ale citově plochý, krutý a narcistní čtyřicátník Ivan Roubal, jež byl tehdy ještě ženatý a měl rodinu, změnil v chladnokrevného sériového vraha, se kriminalisté i psychologové shodli na tom, že právě vlaková nehoda a následný pobyt za mřížemi byly jednou ze dvou zásadních událostí.
Tou druhou mohl být pobyt v sektě svědků Jehovových, kam vstoupil ještě před sametovou revolucí. Sice jehovisty rychle opustil, o to silněji ale přilnul k Bohu v silně pokrouceném a na bázi katolictví naroubovaném vztahu.
Iniciačními vraždami pak zřejmě byla zabití známého a souseda ze statku Pohádka Františka Heppnera a jeho přítelkyně.
Spouštěčem měla být podle vyšetřovatelů jejich společná známá Ruska Nataša, jež prý původně přijela žít s Roubalem, ale nakonec se rozhodla právě pro Heppnera. V prosinci 1991 zmizeli oba a nikdo je už nikdy neviděl, jejich těla se dodnes nenašla.
Roubal tvrdil, že odjeli do Německa a v klidu rozprodával jejich majetek a jezdil Heppnerovým autem.
Roubalův syn sice policistům později sdělil, že se mu otec svěřil, jak je zabil a dal sežrat prasatům, které na Pohádce choval (původně chtěl chovat jeleny, ale to mu úřady nepovolily), u soudu to však již nezopakoval. Za tyto dvě pravděpodobně první vraždy Roubal nikdy odsouzen nebyl.
Jedno zmizení za druhým
O půl roku později zmizel taxikář Vladimír Strnad. V červenci 1992 byl viděn s Roubalem, jak každý svým autem někam společně jedou. To bylo naposledy, co taxikáře někdo spatřil živého. Roubal následně klidně užíval jeho věci i automobil. A i když bylo o rok později tělo muže objeveno v septiku neobývaného domu, bylo již v takovém stádiu rozkladu, že nebylo možné určit příčinu a způsob smrti.
Ani ne za další rok zavraždil Roubal i důchodce Josefa Suchánka, jemuž měl jet ukázat nemovitost k prodeji v okolí Pohádky a jehož majetek hned poté, co muž zmizel, v klidu rozprodával a rozdával (dokonce vybíral z jeho vkladní knížky a přitom se podepisoval svým pravým jménem).
Mužovo tělo bylo na podzim nalezeno při vypouštění rybníka ve Veselí nad Lužnicí. Ani tady nešlo kvůli pokročilému stupni rozkladu určit přesnou dobu a příčinu smrti.
V témže roce na podzim policie objevila v bytě v Praze-Letňanech mrtvolu Václava Dlouhého. Nahé tělo muže, který prodával pornografii, bylo svázáno do kozelce tak, aby se vahou vlastního těla uškrtil. Byt byl stejně jako v případě důchodce Josefa Suchánka bez násilí vykraden a kazety Roubal klidně rozprodával.
Jméno Ivana Roubala padalo tou dobou mezi kriminalisty často, důkazy však nebyly.
Stejně tak policisté neměli dost důkazů v případu Václava Horkého, majitele několika stánků s bižuterií v Praze, který zmizel už v prosinci 1992. Roubal si od něj vypůjčil větší částku peněz a naposledy byl muž viděn právě s ním. Roubal navíc pak ještě déle než rok vybíral od prodejců na Horkého stáncích peníze s tím, že tak je s mužem, jež podle něj odcestoval do Belgie, domluven.
Mstivý kořistník
Roubalovi se staly osudnými poslední dvě vraždy, jež byly podle všeho hnány mstou a odplatou za ponížení. Zhruba rok před vraždami se se svými oběťmi Petrem Kundrou a Petrem Magdolenem pohádal na Václavském náměstí právě kvůli tomu, že už odmítali jeho “šéfování” stánkům společného známého Horkého. Muži proti němu tehdy použili paralyzér. Navíc Roubal věděl, že jeden z nich ohlásil policii zmizení Horkého, a dokonce jej snad měl označit za jeho potenciálního vraha.
Tak večer v březnu 1994 přepadl Roubal na Praze 2 s dalšími třemi muži kancelář autopůjčovny ZAPAP a spoutal Kundru, Magdolena a náhodného třetího svědka Jiřího Semeráda na zemi elektrickými šňůrami.
Když zloději pobrali pár tisíc a přístroje a odešli, Roubal zůstal. Svázal Kundru s Magdolenem tak, aby se vahou vlastních nohou uškrtili, k čemuž jim podle svědka Semeráda navíc sám pomáhal a jejich smrt sledoval. Semeráda nechal spoutaného být. Tomu se podařilo po nějaké době vyprostit a zavolal policii. O pár dnů později byl Roubal na základě jeho svědectví zatčen.
Podle odborníků byl hlavním motivem všech Roubalových vražd, dokázaných i nedokázaných, hmotný a finanční zisk, pocit moci a hlavně msta. Jako msta to začalo u Nataši a mstou také skončilo. Někteří tvrdí, že má Roubal na svědomí víc než dvanáct zmizelých a zavražděných, vyšetřovatelé se povětšinou shodli minimálně na osmi, horko těžko prokázat se mu u soudu podařilo jen pět vražd: Kundry, Magdolena, Suchánka, Strnada a Dlouhého.
Všechno špatně
Roubal patří k nejbrutálnějším a zároveň k nejzáhadnějším vrahům posledních desetiletí. Většina toho, co provedl, je dodnes známa jen částečně a spíš se stále dohadujeme.
Aktuálně k němu pozornost znovu přitáhla televizní minisérie Případ Roubal, již natočila Tereza Kopáčová.
A ať už to byl záměr či nikoliv, dojem z ní je stejný jako ten, jež provázel celou reálnou kauzu Roubala – zklamání. Sledujeme a nechápeme policejní amatérismus, šlendriján, bezmoc. Děj se soustředí hlavně na ambice a jednání právníků. O Ivanu Roubalovi se nedozvíme v podstatě nic kromě toho, že byl vrah. Nedozvíme se nic o jeho obětech ani o tom, jak vraždil.
Ale dalo se něco jiného čekat? Přesně tak nejasné, zmatené, plné všech možných možná a co když to bylo i u soudu, který se s přerušeními (kdy například soudce zapomněl Roubalovi prodloužit vazbu a na svobodu se nedostal jen díky rychlé akci vyšetřovatelů, kteří doslova na koleně spíchli další obvinění) táhl od roku 1996. Během procesu vyšlo najevo, jak lajdácky zacházeli policisté s důkazy, jež se ztrácely, jak nekvalitně zajišťovali svědectví, jak podceňovali možné souvislosti. Soud dokonce Roubala zprostil hlavních obvinění a jednu chvíli to vypadalo, že snad odejde přímo ze soudní síně jako svobodný nevinný člověk. Zkrátka vše, co šlo, bylo špatně.
Přesto byl v roce 2000 nakonec Roubal definitivně shledán vinným z pěti vražd a odsouzen na doživotí. Těla některých jeho možných obětí zřejmě nikdy nenajdeme, on sám do posledního dechu tvrdil, že je nevinný, a dovolával se Boha.
