Muammar Kaddáfí: Krvavý diktátor, nebo vizionář, který přinesl Libyi bohatství?
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Po převratu v roce 1969 ovládl Muammar Kaddáfí libyjská ropná naleziště, což mu umožnilo vybudovat moderní infrastrukturu a výrazně zvýšit životní úroveň obyvatel.
- Doma vládl autoritářsky skrze brutalitu a represe proti opozici, zatímco v zahraničí dlouho podporoval teroristické organizace a vojenské konflikty.
- Po 42 letech neomezené vlády byl v roce 2011 během povstání svržen a zabit, ale dnešní roztříštěná Libye na jeho éru často vzpomíná jako na období stability.
Před 15 lety byl svržen a zabit Muammar Kaddáfí. Když se chopil moci v Libyi a znárodnil zdejší ropná naleziště, získal takřka neomezený přísun financí pro realizaci i těch nejzvláštnějších politických idejí. Během 42 let trvající vlády jich vystřídal tolik, že ho jeden politický komentátor překřtil na „Picassa středovýchodní politiky“. Některé pokusy mu vynesly status sjednotitele Afriky, bojovníka proti apartheidu a nebojácného oponenta západních velmocí. Jiné pověst krvavého diktátora a podporovatele mezinárodního terorismu. Podobně nejednoznačný je odkaz vládce Libye i dnes.
Muammar Kaddáfí se chopil moci v Libyi v roce 1969 po svržení prozápadního krále Idrise I. Ambiciózní důstojník byl velkým obdivovatelem egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira. Po jeho vzoru se rozhodl získat pro svou zemi zpět její největší bohatství, které v té době ovládaly západní firmy. Pro Násira to byl Suezský kanál, pro Kaddáfího ropa.
Libyjská ropa Libyjcům
Devátá nejbohatší naleziště ropy na planetě byla v Libyi objevena na konci 50. let. Stejně jako v Arábii je ovládla konsorcia, kde měly hlavní slovo západní těžařské společnosti. Kaddáfí prohlásil dohody za neplatné a pohrozil, že pokud Libye nezíská nad svými ložisky majoritní kontrolu, vrty nechá zavřít. Na protesty vyjednavačů reagoval slovy: „Moji lidé žili bez ropy 5000 let a můžou bez ní žít pár dalších, než se domůžou svých výsostných práv.“ Odvážný tah mu vyšel. Libye se stala první rozvojovou zemí s kontrolou nad svými ropnými zásobami.
Příliv petrodolarů zvedl HDP tehdy třímilionového státu na úroveň konkurující Velké Británii nebo Itálii. Kaddáfí, který razil vlastní doktrínu „islámského socialismu“, ho nasměroval do oblastí, které byly do té doby opomíjeny. V zemi vybudoval novou infrastrukturu, zavedl bezplatné školství, zdravotní péči, financoval bydlení a štědré sociální programy. Podařilo se mu vymýtit negramotnost a bezdomovectví. Díky přístupu k čisté vodě a kanalizaci v zemi ustaly dříve časté epidemie různých infekčních onemocnění. BBC v roce 2011 popisovala Kaddáfího vládu slovy: „Ženy mohou v Libyi volně pracovat a oblékat se podle své vůle a rodinných zvyklostí. Průměrná doba života se pohybuje kolem 70 let. Roční výdělek, ačkoliv ne tak vysoký, jako by mohl v ropné velmoci být, odhaduje Světová banka na 12 000 USD.“
Zelená kniha přímé diktatury
Stejně razantní přestavby se po Kaddáfího příchodu dočkalo i politické uspořádání Libye. Tady se Kaddáfího mocenská filozofie sepsaná v takzvané „Zelené knize“ projevila podstatně méně sympaticky. Libyjský vládce ve svém manifestu zavrhl monarchii i parlamentní demokracii a nastolil systém nazývaný „džamáhíríje“ (přímá vláda lidových mas). Teoreticky šlo o jakousi přímou demokracii spravovanou prostřednictvím místních rad a lidových shromáždění. V praxi se ale ukázalo, že přimět tisíce lidí k účasti na debatách a rozhodováních je nereálné. Faktická moc se rychle soustředila kolem Kaddáfího rodiny a úzké skupiny podporovatelů. Nový stát se prezentoval jako „Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje“, v praxi ale fungoval jako vojenská diktatura.
Zrušení politických stran umožnilo Kaddáfímu účinně a velmi brutálně eliminovat opozici. Jeho represivní aparát používal kolektivní tresty, mučení, doživotní vězení nebo smrt pro šiřitele jakýchkoliv názorů oponujících vládní doktríně. Mnoho vzdělaných Libyjců se rozhodlo zemi opustit. Bezpečí ale nenašli ani v zahraničí a desítky z nich se staly obětí atentátů páchaných libyjskou tajnou službou.
Přítel Mandela
Podobně rozporuplná byla i Kaddáfího zahraniční politika. Etabloval se jako zarytý nepřítel neokolonialismu a příznivce kohokoliv, kdo byl v opozici vůči zájmům západních mocností. Podporoval palestinské osvobozenecké hnutí, japonskou militantní Rudou armádu, IRA i otevřeně teroristické organizace. K jeho agentům vedly stopy bombového útoku na berlínský klub La Belle v roce 1986 i tragédie letu Pan-Am 103, jehož letoun se po výbuchu v roce 1988 zřítil na skotské Lockerbie. Kaddáfího neochota spolupracovat na vyšetřování vedla k mezinárodní izolaci Libye a sankcím. K jejich odvolání a vydání podezřelých došlo až v roce 1999. Dohodu pomáhal vyjednat Kaddáfího příznivec Nelson Mandela.
Vztah Kaddáfího s africkými státníky byl dost problematický. Libye sice byla členem Organizace africké jednoty (OAU), její popularitu ale narušovala Kaddáfího podpora ugandského autokrata Idi Amina a vojenská intervence v Čadu v roce 1980. Na druhou stranu hrál libyjský vládce velkou roli v porážce apartheidu v Namibii, Rhodesii a Jižní Africe. Jedna z prvních zahraničních cest osvobozeného Nelsona Mandely proto vedla právě do Libye a nový jihoafrický prezident patřil ke Kaddáfího zastáncům i v době, kdy polevovala jeho podpora ze strany Ligy arabských států.
Král králů Afriky
Někdejší hlasatel panarabismu svou pozornost upjal k myšlence panafrikanismu. Ustanovil investiční fond štědře podporující stavbu infrastruktury, silnic, telefonních společností, hotelů. Zasazoval se o urovnání konfliktů v Kongu, Etiopii, Eritreji a Súdánu. V roce 1999 dokonce vyzval k vytvoření Spojených států afrických s jednotnou vládou, zahraniční politikou a armádou. Myšlenka se nedočkala valné podpory. Libye se ale stala o tři roky později hlavním hybatelem procesu vytvoření organizace Africké unie a patřila k jejím největším finančním přispěvatelům.
Všechny ambiciózní plány dalšího sjednocování kontinentu ale selhaly. Jedním z důvodů byly další Kaddáfího mocenské machinace － podporoval například brutální jednotky Revoluční spojenecké fronty v Sierra Leone nebo liberijský režim válečného zločince Charlese Taylora přezdívaného „Řezník z Monrovie“. Účast na destabilizaci afrických států, podpora krvavých občanských válek a xenofobní výstupy vůči černým Afričanům ho připravily v Africké unii o velkou část sympatizantů. V roce 2008 mu nezbylo nic jiného než se nechat na podivné ceremonii prohlásit za Krále králů Afriky.
Problematický spojenec
V Africe se Kaddáfí dostával do izolace, na Západě jeho popularita kupodivu rostla. Po 11. září 2001 se přidal na stranu USA a po invazi do Iráku se otevřeně vzdal programu vývoje zbraní hromadného ničení. Jelikož stabilní režim v Libyi pomáhal eliminovat tok běženců do Evropy, stal se z někdejšího nepřítele oblíbený spojenec. V jeho honosném stanu, s nímž přijížděl i na zahraniční jednání, se střídali evropští politici a dohadovali migrační dohody a ropné kontrakty.
Krvavé potlačení protivládního povstání v roce 2011 připravilo Kaddáfího o spojence na západě i v Lize arabských států. Mezinárodní soud v Haagu na něj vydal zatykač a OSN schválila rezoluci umožňující chránit libyjské civilisty pomocí leteckých útoků. Od Kaddáfího se odklonili jeho vojenští podporovatelé a jeho 42 let trvající režim se rychle zhroutil. Při pokusu o útěk byl všemocný diktátor těžce zraněn. Povstalecká hlídka ho nalezla ukrytého v kanalizačním potrubí a bez soudu ho brutálně popravila.
Rozporuplný odkaz
Patnáct let po Kaddáfího pádu zůstává Libye rozpolcená a ovládaná soupeřícími frakcemi Vlády národní jednoty a Libyjské národní armády. Obchod s ropou narušují pašeráci, nezávislí kmenoví vládci i žoldnéřské skupiny. Země se stala centrem pro gangy ilegálních převaděčů a novodobých otrokářů.
Řada Libyjců proto pochopitelně vzpomíná na Kaddáfího éru jako na období stability a prosperity. Podobně nostalgické emoce budí bývalý diktátor i v dalších afrických zemích. Editor magazínu This is Africa Siji Jabbar v článku o Kaddáfího vládě poznamenal: „Je potřeba zdůraznit, že Afrika nebude nenávidět nikoho, kdo má odvahu odkázat Ameriku, Británii nebo Francii do patřičných míst. Kaddáfí to dělal celé čtyři dekády.“
