Atomové hrozby i zrada mezi spojenci: Znárodnění Suezu málem zažehlo jaderný konflikt
Dnes uplynulo 70 let ode dne, kdy egyptský prezident Gamal Abd-el Násir prohlásil Suezský průplav za majetek Egypta. Do následné krize kolem nejkritičtějšího bodu světového obchodu se zapojila Británie, Francie, Izrael, na jejichž invazi odpověděl Sovětský svaz hrozbou jaderného útoku. Proč se tehdy svých spojenců nezastaly Spojené státy? A jak se jedna z nejzamotanějších epizod poválečné politiky nakonec vyřešila?
Suezská šíje byla odpradávna veledůležitým strategickým bodem umožňujícím tok zboží ze Středomoří do Rudého moře a dále do Asie a Afriky. Když byla v roce 1869 dokončena stavba průplavu, význam oblasti se mnohonásobně zvýšil. Egypt, na jehož území Suez leží, sice průplav formálně vlastnil, poplatky ale plynuly do kapes koncesionářů z Velké Británie a Francie. Situace se změnila až po II. světové válce. Britské impérium se rozadlo, Egypt získal samostatnost a rozhodl se, že nechat bývalé koloniální velmoci profitovat ze svého výsostného území nedává moc smysl.
Prezidentské ultimátum
Ústřední postavou krize, která se kolem Suezu rozhořela v 50. letech, byl Gamal Abd-el Násir. Prezident nejprve upadl v nemilost západních mocností, když podepsal velký kontrakt na dodávku zbraní se Sovětským svazem. Británie a USA v reakci na to promptně zrušily financování rozjetého projektu výstavby přehrady Aswan, což prezident Násir vnímal jako zasahování do vnitřních záležitostí jeho země. Zástupce světových velmocí proto postavil před ultimátum. Buď své stanovisko přehodnotí, nebo Egypt převezme pod svou kontrolu Suezský průplav a použije pro financování přehrady poplatky vybírané od proplouvajících lodí.
Gamal Abd-el Násir podle všeho nepočítal, jak vyhrocenou reakci jeho ultimátum vyvolá. Spojené státy pochopitelně nemohly přistoupit na podmínky spojence Sovětského svazu. Británie a Francie považovaly Suezský kanál za svůj majetek, symbol uvadající imperiální slávy a zároveň za životně důležitou spojnici k jejich základnám v Perském zálivu a na Středním východě. Pro Francouze byl navíc problémem samotný Násir, jehož vinili z vyzbrojování arabských povstalců bojujících za samostatnost Alžíru. K dohodě tedy nedošlo, a 26. července 1956 proto prezident Násir průplav znárodnil.
Do už tak napjaté situace se rychle zapojil i Izrael, který byl s Egyptem v de facto válečném stavu už od války za nezávislost v roce 1948 a viděl v něm hlavního sponzora palestinských teroristů. Egypt nadto ovládal území Sinajského poloostrova a blokoval přístup izraelských plavidel do Rudého moře Tiranskou úžinou na jeho jižním cípu. Izraelští vojevůdci proto předpokládali, že mezi židovským státem a Egyptem vypukne dříve nebo později nový ozbrojený konflikt. Dávalo jim tedy smysl využít sporu o Suez a vyrazit do útoku po boku Británie a Francie.
Protokol ze Sèvres
Stratégové všech tří spojenců vymysleli odvážný plán známý jako Sèvreský protokol. V první fázi měl Izrael zaútočit na Egyptem ovládaný Sinajský poloostrov pod záminkou prolomení blokády Tiranské úžiny. Británie a Francie měly poté vystoupit s obavami, že konflikt ohrožuje Suezský kanál, a vyzvat Egypt a Izrael, aby se z oblasti stáhli. Jakmile by Egypt odmítl, provedly by britsko-francouzské jednotky invazi a převzaly by kontrolu nad Suezskou šíjí vojenskou cestou.
V napjaté poválečné situaci k sobě státy nechovaly příliš velkou důvěru – svědčí o tom požadavek Izraele, aby byl Sèvreský protokol vyhotoven písemně a každý ze tří signatářů obdržel podepsanou kopii jako záruku, že ho spojenci nenechají na holičkách. Jak se později ukázalo, plány překazil spojenec, jehož podpis na protokolu nebyl.
Operace Mušketýr
Z počátku probíhala operace bezchybně. V ranních hodinách 29. října 1956 se izraelské Mustangy přiřítily nad Sinajský poloostrov, odvážným manévrem přesekaly vrtulemi telefonní dráty, a zlikvidovaly tak egyptskou vojenskou komunikaci. Ve stejnou chvíli pronikli izraelští parašutisté na Sinaj horským průsmykem Mitla a drželi pozice až do chvíle, než k nim přes poušť dorazily obrněné jednotky vedené plukovníkem Arielem Sharonem. Po několika tvrdých bitvách padl celý poloostrov pod kontrolu Izraele. Francie a Británie poté vyrukovaly se svým ultimátem, Egypt ho podle předpokladů ignoroval, a byl proto vydán rozkaz k zahájení operace Mušketýr.
Opération Mousquetaire zahrnovala asi 80 tisíc vojáků, dvě stovky plavidel včetně sedmi letadlových lodí a stovky letounů a vrtulníků. Invaze vedená britskými a francouzskými elitními komandy smetla během několika hodin odpor egyptských jednotek tvořených z velké části špatně vyzbrojenými civilisty. Porážku pak dokonal obojživelný výsadek z moře podpořený jednotkami bojových helikoptér startujících z letadlových lodí. Z válečného hlediska byla operace triumfem. Z hlediska politického katastrofou.
Sovětské výhrůžky a americká hrozba
Protiválečné protesty, které okamžitě vypukly v Británii a Francii, by politici patrně ustáli. Skutečnou pohromou však byla reakce obou poválečných supervelmocí. Sovětský premiér Nikolaj Bulganin otevřeně prohlásil, že pokud se invazní jednotky nestáhnou, zaútočí na ně jadernými zbraněmi.
I tuto šokující výhrůžku bylo snad možné prohlédnout jako bluf. Sovětský svaz v roce 1956 sice vlastnil několik desítek jaderných pum, neměl ale k dispozici balistické rakety dlouhého doletu, kterými by mohl reálně zaútočit.
Z morálního hlediska také sovětská výhrůžka vyznívala velmi pokrytecky, protože SSSR ve stejné době poslal tanky do Maďarska a krvavě potlačil tamní protikomunistické povstání. Na stranu Egypta se ale neočekávaně přidaly i Spojené státy.
Reakce prezidenta Eisenhowera a jeho ministra zahraničí Johna Dullese byla tehdy velmi překvapivá. Dulles, bratr prvního civilního ředitele CIA Allana Dullese, byl proslulý tvrdou neústupností vůči jakýmkoliv zájmům Sovětů. V tomto případě ale stratégové USA hleděli dále do budoucnosti. Věděli, že by otevřená invaze do Egypta přiklonila arabské státy k Sovětskému svazu, a dala mu tak přístup ke strategickým ropným nalezištím. Eisenhowerova administrativa zároveň chtěla dát evropským spojencům najevo, že bez posvěcení Washingtonu nebude v novém světovém uspořádání možné provádět žádné vojenské akce.
USA proto iniciovaly v OSN rezoluci požadující okamžité zastavení bojů a stažení invazních jednotek. Při neuposlechnutí byly Spojené státy připraveny uvalit na Izrael ekonomické sankce, přerušit dodávky ropy do Británie a Francie, blokovat půjčky obou zemí u Mezinárodního měnového fondu, a dokonce i začít prodávat britské dluhopisy. Pro každou ze tří zemí by takové kroky znamenaly ekonomickou katastrofu a nezbývalo jim, než se z Egypta stáhnout.
Suez patří Egyptu
Pro západní svět byla Suezská krize okamžikem konce starých impérií a signálem, že hlavní slovo ve světové politice přebírají Spojené státy. V Británii rezignovala vláda, v Západním Německu vzrostly obavy, zda by USA poskytly pomoc v případě sovětského pokusu o sjednocení země. Jednoznačným vítězem celé epizody světových dějin se stal prezident Násir. Stal se hrdinou pro celý arabský svět a jeho pověst vydržela až do šestidenní války s Izarelem v roce 1967. Konflikt pro něj sice skončil porážkou a rezignací, Suezský průplav ale již zůstal pod kontrolou Egypta.
