Lewis a Clark zmapovali americký Středozápad díky obrovskému otrokovi a unesené indiánce
Expedice Meriwethera Lewise a Williama Clarka byla první výpravou, která úspěšně prozkoumala a zmapovala nově získané území Louisiany a došla až k Tichému oceánu.
Bezpečný průchod divočinou a přátelské vztahy s indiánskými kmeny zajistili především mladá Šošonka Sacagawea a Clarkův otrok York.
Přestože výprava přinesla cenné vědecké poznatky a podrobné mapy při ztrátě jediného člena, životní osudy jejích účastníků se po návratu dramaticky rozcházely
Meriwether Lewis a William Clark dokázali jako první evropští přistěhovalci přejít celým severoamerickým kontinentem z dnešního St. Louis k Tichému oceánu. Výprava mapující teritorium zakoupené od Francouzů v rámci „Louisiana Purchase“ trvala skoro tři roky a závisela ve velké míře na benevolenci domorodých indiánských kmenů. O náklonnost náčelníků se zasloužila mladá Šošonka Sacagawea a Clarkův otrok York považovaný indiány za zázračného medicinmana.
Thomas Jefferson připravoval Meriwethera Lewise na výpravu napříč Amerikou dávno před tím, než Spojené státy neprobádané území na západ od Mississippi zakoupily. Lewis se do kabinetu třetího prezidenta USA dostal po službě v armádě, kde se zprvu nezapsal příliš kladně. Jako mladý poručík se zapletl do hádky se svým nadřízeným – možná kvůli rozdílným politickým názorům, možná kvůli alkoholu. Spor přerostl do výzvy k souboji a Lewis putoval před vojenský soud. Byl však osvobozen a převelen k jinému oddílu, kde mu velel tehdy pětadvacetiletý kapitán William Clark.
V roce 1801 odešel Lewis z armády, aby se stal pobočníkem a osobním sekretářem Thomase Jeffersona. Oba se znali ze svého života na plantážích ve Virginii. Prezident si Meriwethera pamatoval jako mladého dobrodruha, který trávil dlouhé týdny v divočině lovem a sběrem léčivých rostlin. Během svých výprav do údolí Broad River se často setkával s místním kmenem Čerokézů. Dokázal s nimi navázat přátelství a zastával se jich během sporů s rozpínavými kolonisty. Možná i proto se ho Jefferson rozhodl pověřit vedením výpravy do téměř neprobádaných míst amerického Středozápadu. Lewis prezidentovu výzvu přijal. Vymínil si ale, aby mu jako velitel vojenského doprovodu asistoval William Clark.
Ludvíkova země nikoho
Území mezi řekou Mississippi a Skalnatými horami bylo i 400 let po objevení Ameriky zemí nikoho. Formálně ho v roce 1682 zabral pro Francii cestovatel René-Robert Cavelier. Nároky na více než 2 miliony čtverečních kilometrů divočiny si zajistil jednoduše tím, že na břehu Mississippi zatloukl kříž a prohlásil zem za majetek krále Ludvíka XIV. Přestože okamžitě zapomněl, kde kříž stojí, a byl později zavražděn vlastními vojáky, patřilo území Francouzům dalších 120 let a bylo pojmenováno na počest jejich krále Louisiana.
Z obrovského území využívali Francouzi pouze malou část kolem Mexického zálivu a přístavu New Orleans, odkud odplouvaly lodě obtížené novosvětskými poklady zpět do Evropy. Zbytek Louisiany považovali spíše za přítěž, a na několik desítek let ho dokonce převedli do vlastnictví Španělska. Když se moci chopil Napoleon Bonaparte, získal Louisianu od Španělů zpět výměnou za pozemky v Toskánsku. Plán vytvořit z amerického vnitrozemí základ svého světového impéria mu ale nevyšel. Finanční krize způsobená povstáními otroků v Karibských koloniích a hrozící válka s Británií ho donutila prodat celou Louisianu nedávno ustanoveným Spojeným státům.
Mamuti, lenochodi a ztracený kmen velšských divochů
USA za 15 milionů dolarů získaly obrovské území ohraničené na východě řekou Mississippi, na západě Skalnatými horami a sahající od Mexického zálivu na jihu až k severní hranici s Kanadou. Co přesně se v něm skrývá, nikdo nevěděl. I vzdělaný Jefferson, zapálený sběratel veškerých informací o pionýrských výpravách na západ, měl o vnitrozemí podivné představy. Domníval se, že jeho výprava bude překonávat hory zkamenělé soli, lovit mamuty a obří lenochody. Nejpodivnější teorií bylo, že obyvatelé neprozkoumaného vnitrozemí jsou potomky velšského prince Madoca, který do Ameriky připlul 300 let před Kolumbem. Lewis odcházel do divočiny s nadějí, že v ní objeví kmen hovořící velšským nářečím.
Aby mladého vůdce na setkání s bájnými tvory a ztracenými evropskými kmeny připravil, poslal Jefferson Lewise do Philadelphie na rychlokurs lékařství, botaniky, zoologie, zeměměřičství a navigace. Poznatky mu přišly k dobru. Expedice sice nenašla mamuty ani velšské indiány, Lewis z ní ale přivezl podrobné mapy, sbírku 178 dosud nepopsaných rostlin a 122 živočichů, včetně tehdy neznámých kojotů, horských bobrů a medvědů grizzly.
Přírodopisná pozorování sloužila z velké části jako zástěrka pravého účelu expedice, formálně označované za vědeckou výpravu. Hlavním cílem bylo prozkoumat území podél řeky Missouri, navázat kontakty s indiánskými kmeny a především zjistit, zda vodní cesta nevede až k Tichému oceánu. Ta by Spojeným státům podstatně rozšířila obchodní cesty a umožnila přístup k dosud nezabraným teritoriím v dnešním Oregonu na severozápadě Ameriky. Záměr se pochopitelně nelíbil druhé největší mocnosti okupující tehdejší Ameriku. Jelikož nebyly hranice Lousiany nikdy pevně stanoveny, na část území si dělalo nárok Španělsko. Guvernér Nového Mexika dokonce po stopách expedice vyslal čtyři jednotky složené z vojáků a komančských stopařů. Nařídil jim průzkumníky zatknout a přivést je v řetězech před soud jako narušitele španělských držav.
Strážní andělé
Výprava Lewise a Clarka vyrazila 14. května 1804 ze St. Louis na západ. Proti proudu Missouri se vydala na nákladní lodi postavené podle Lewisových instrukcí, doprovázela ji flotila kánoí. Kromě potravin a výbavy s sebou vezla i celou sbírku zbraní, střelného prachu, olova, a dokonce i experimentální velkorážnou vzduchovku schopnou vypálit až dvacet ran. Ručnice rozsévající tichou smrt měla výpravě zajistit převahu při případné násilné konfrontaci s indiány. K žádné však nedošlo. Za víceméně klidnou cestu územím domorodých kmenů vděčili průzkumníci dvěma členům výpravy.
Asi nejdůležitější osobou pětačtyřicetičlenné expedice byla mladá indiánka Sacagawea. Jako dítě byla unesena během potyčky Šošonů s kmenem Hidatsů a provdána za francouzského obchodníka s kožešinami. Ve výpravě Lewise a Clarka sloužila jako průvodkyně, stopařka a překladatelka. Její role spočívala především v překládání (z šošonštiny a hidatštiny), tlumočení a symbolice – přítomnost ženy s dítětem dávala domorodým kmenům jasný signál, že výprava nemá válečné úmysly.
Druhým „strážným andělem“ výpravy byl Clarkův otrok jménem York. Skoro dvoumetrový obr se uplatnil nejenom jako výborný lovec, zdatný lodivod a plavec (většina jeho kolegů plavat neuměla). Svou mohutnou postavou a tmavou pokožkou budil úžas a úctu u indiánů, kteří ho považovali za vtělení černého medvěda a mocného léčitele.
Přes hory k oceánu
Díky Sacagawě a Yorkovi byli náčelníci kmenů žijících podél Missouri k objevitelům přátelští. Když se výprava dostala až k pramenům řeky na úpatí Skalnatých hor, narazila shodou okolností na kmen Šošonů, jehož náčelníkem byl Sacagaweain dlouho ztracený bratr. Radostné setkání zajistilo vyčerpané expedici tolik potřebnou ochranu, koně a spolehlivé průvodce horskou divočinou. Bez pomoci Šošonů by Lewis a Clark jen těžce hledali cestu bludištěm skal kontinentálního rozvodí a unikali komančským stopařům ve službách španělského guvernéra.
Přirozená skalnatá hranice oddělující západní pobřeží Ameriky od Velkých planin zmařila naději, že celou cestu k Pacifiku bude možné proplout na lodi. Když však výprava překonala horské průsmyky, splavila se na indiánských kánoích nebezpečnými peřejemi Hadí řeky a vplula do klidných vod řeky Columbia, zmocnila se Lewise a Clarka naděje, že brzy spatří vytoužený oceán. Na pobřeží dnešního Oregonu dorazili v listopadu 1805 a po přezimování vyrazili pod vedením Sacagawy na dlouhou cestu zpět.
Slavný návrat a neslavný konec
Do St. Louis dorazila výprava 23. září 1806. Vůdcové byli oslavováni jako hrdinové. Mimo jiné i proto, že během dvou a půl roku cesty neprobádaným územím ztratili pouze jednoho člena posádky, který zemřel na následky zánětu slepého střeva. Kromě několika zhojených zlomenin a tehdy běžné úplavice byli všichni zdrávi. Nejtěžší zranění musel překonat sám Lewis. Jeden z vojáků ho považoval ve tmě za losa a střelil ho omylem do zadku. Velkou část plavby domů po proudu Missouri proto musel slavný objevitel absolvovat v leže na břiše.
Osudy hlavních účastníků expedice se po skončení rozešly. Meriwether Lewis sloužil jako guvernér Lousiany, potýkal se ale s depresemi a alkoholem a nakonec spáchal sebevraždu. William Clark získal post guvernéra teritoria Missouri a funkci zmocněnce pro indiánské záležitosti. Adoptoval také nejmladšího syna Šošonky Sacagawey a po její smrti se ujal i jejího dalšího potomka.
K otroku Yorkovi, jehož socha dnes zdobí nábřeží města Louisville, se bohužel zachoval podstatně hůře. Po návratu mu dovolil strávit pár týdnů s jeho ženou, jeho žádost, aby s rodinou mohl zůstat, ale odmítl. V dochovaném dopise si svému bratrovi stěžuje, že pokud se York pokusí o útěk ze služby, prodá ho nějakému krutému otrokáři v New Orleans, aby ho vzpurné myšlenky přešly.
