Katastrofa na Bílé Desné: Nečekaný kolaps nové přehrady zabil desítky lidí. Inženýr spáchal sebevraždu
Dobrý sluha, ale zlý pán se sice říká o ohni, ale platí to i o vodě. V září 1916 říčka Bílá Desná v Jizerských horách prorazila rok starou přehradu. Ničivá bahnitá vlna s vyvrácenými kmeny stromů během chvíle zabila šedesát pět lidí a pobořila okolo stovky domů.
Je 18. září 1916, půl čtvrté odpoledne. Kolem přehrady na říčce Bílá Desná procházejí dva lesní dělníci. Všimnou si, že ze sypané hráze dokončené před pouhými deseti měsíci prosakuje tenký pramínek vody. Rychle však sílí… Muži se rozeběhnou ke stanovišti hrázného, aby jej informovali. Ten zatelefonuje správci vodního díla ing. Emilu Gebauerovi, který mu přikáže naplno otevřít uzávěr v šoupátkové komoře na dně obslužné šachty v tělesu hráze. Hrázný s oběma dělníky se do šachty spustí, ale ovládací mechanismus se po několika otáčkách převodu zasekne. V těsné komoře cítí, jak se hráz chvěje pod stále mocnějším proudem unikající vody. Na poslední chvíli muži uniknou ze šachty a dostanou se na pevný břeh. Vzápětí přehrada povolí. Materiál hráze se vyvalí ven, její koruna se propadne do kalného proudu a údolím říčky se začne valit ničivá vlna.
Smrt projektanta
Koncem 19. století se v horách téměř veškerý život odehrával v úzkých říčních údolích. Řeka tu poháněla pily, hamry, později i elektrárenské turbíny, její břehy byly často jediným místem, kde se pod horskými svahy daly stavět domy, podniky i továrny a skromně hospodařit. Jenže když se řeka rozvodnila, brala všechno. Jenom během 19. století v Jizerských horách došlo k devíti takovým pohromám. Obzvlášť ničivá velká voda v červenci 1897 si vyžádala na české straně hor 120 lidských životů.
Katastrofa přiměla místní obyvatele roku 1899 založit Vodní družstvo pro regulaci toků a výstavbu přehrad, jehož úkolem bylo realizovat opatření, která by kraj ochránila před častými povodněmi. Za předsedu zvolili sklářského podnikatele Wilhelma Riedela. Hlavním projektantem se stal profesor Otto Intze (1843–1904) z Cách, jenž měl na kontě celou řadu prestižních projektů, včetně několika přehrad v Čechách (Fojtka v Mníšku u Liberce, Harcov v Liberci, Bedřichov na Černé Nise, Kamenička u Chomutova, Mšeno v Jablonci nad Nisou a další). Podařilo se sehnat peníze na realizaci projektu. Ale pak se stalo něco, v čem by pověrčivý člověk mohl hledat první známku toho, že nad záměrem nesvítí šťastná hvězda. Profesor Intze v Jizerských horách osobně navštívil lokality, kde měly být přehrady postaveny, a při návštěvě jedné z nich dostal infarkt, který nepřežil.
Po Intzově náhlém skonu svěřilo Vodní družstvo návrh soustavy přehrad neméně váženému inženýru Wilhelmu Plenknerovi (1848 až 1917) z Prahy, jenž se do té doby zabýval především železničními a silničními stavbami.
Kromě obrany proti povodním měla vodní díla v Jizerských horách zajistit vyrovnanost průtoků na Desné, protože řeka poháněla řadu pil a dalších podniků na svém břehu. K tomu ale nestačila pouze jedna přehrada, protože údolí Bílé Desné nenabízelo podmínky pro vytvoření jezera o potřebné kapacitě. Projektanti proto navrhli na svou dobu velkolepé dílo, dvojici přehrad propojenou vodní štolou. V praxi to mělo fungovat takto: jedna hráz bude na toku Bílé Desné, druhá na nedaleké Černé Desné, kde mohlo být jezero s větší kapacitou. Dnes je toto vodní dílo známé jako vodárenská nádrž Souš.
V případě, že by povodeň příliš rychle naplnila malé jezero na Bílé Desné, by se nic nedělo, protože voda se vlije do více než kilometr dlouhé štoly vedoucí k Souši a tam na ni čeká jezero s mnohem větší kapacitou. Tato část projektu je dílem ing. Plenknera (navrhoval propojit tímto způsobem i další přehrady, to se ale z finančních důvodů nestalo). Teprve kdyby ani to nestačilo, přišel by na řadu povodňový přeliv hráze na Bílé Desné, ale to už by byla velká část vodního přívalu pod kontrolou v obou jezerech.
Kromě toho bude v tělese hráze na Bílé Desné věž, jíž se dá sestoupit k uzávěru sloužícímu pro regulaci průtoku vody v říčce. Jeho úkolem bude především pouštět pod přehradu takové množství vody, aby byli spokojeni všichni uživatelé po proudu, ale v případě potřeby jím bude možné jezero i vypustit.
Zkrocení řeky
Na papíře projekt vypadal sice odvážně, ale celkem bezpečně. Už první detailnější průzkum v místě stavby přehrady na Bílé Desné však odhalil možné problémy. Skalní podloží, o něž by bylo možné hráz bezpečně opřít, se tu nacházelo příliš hluboko pod naplaveninami. Při sondování na místě stavby ho nenašli ani v desetimetrové hloubce. Projektanti se tím nenechali odradit a zvolili sypanou hráz vysokou necelých 17,5 metrů. Na rozdíl od betonových přehrad je levnější. Je tu však problém: zatímco betonu nějaký ten průsak nevadí, i malý pramínek vody, který pronikne sypanou hrází, může způsobit katastrofu.
Stavitelé vodního díla na Bílé Desné si rizika sypaných přehrad uvědomovali, proto materiál v průběhu navážení do tělesa hráze průběžně zhutňovali a na její vodní stranu ještě položili nepropustnou jílovou vrstvu chráněnou kamennou dlažbou. Již dříve vyzkoušená technologie při pečlivé práci zdánlivě nepředstavovala problém, ale ještě tu byl požadavek na výpusť regulující průtok vody přes hráz. Nebylo možné potrubí s šoupátkovými uzávěry jen tak zahrabat do sypané hráze, protože voda by si kolem něj časem našla cestu. Současně tu ale chybělo pevné podloží nebo betonové těleso hráze, do níž by ho šlo bezpečně zabudovat. Autoři projektu je proto vedli samotnou sypanou hrází, což u odborníků budilo obavy. Zvolili tedy kompromis: zatímco většina tělesa hráze byla nasypaná na přirozený povrch, v místě, kde mělo být potrubí, pro ně vytvořili bytelnou betonovou konstrukci stojící na žebrech sahajících několik metrů pod původní terén. To celé navíc obalili půl metru silnou vrstvou jílu tvořící izolaci proti vodě. Bylo to neobvyklé a do té doby nevyzkoušené řešení, ale zdálo se, že bezpečnosti bylo učiněno zadost. Teprve později se tragickým způsobem ukázalo, že právě tady nejspíš byla jedna z příčin neštěstí.
Realizaci dostala na starost pražská firma Franz Schön a synové, stavbu řídil ing. Emil Gebauer. V červenci 1913 znovu přišla velká voda a rozestavěnou hráz zle poškodila. Podařilo se ji opravit, jenže pak vypukla první světová válka, muži museli na frontu, ceny rostly a nastala inflace. Přesto se hráz podařilo dokončit, ovšem až po řadě úsporných opatření, jež původní projekt změnila k horšímu. I to byl nejspíš další z faktorů, který se podepsal na pozdější tragédii.
Po dokončení byla hráz na Bílé Desné u základny široká 54 metrů, šířka koruny činila čtyři metry. Mohla zadržet až 400 000 kubíků vody. V listopadu 1915 se u ní sešla kolaudační komise vedená ing. Karlem Podhajským. Hotové dílo důkladně prohlédla a schválila jako plně provozuschopné.
Trochu víc vody…
První rok opravdu všechno fungovalo: výpusť u paty hráze plnila koryto pod ní stabilním množstvím vody. Náhony k vodním kolům a turbínám podniků po proudu konečně nevysychaly ani je neničily povodně. Zdálo se, že horská říčka je definitivně zkrocená. Novou nádrž lidé napustili a zdálo se, že je všechno v pořádku. Na konci léta byla částečně upuštěná (podle některých zdrojů na polovinu kapacity, podle jiných na dvě třetiny). Zdálo se tedy, že se není čeho bát. Jenže voda si už skrytě razila cestu nitrem hráze. Nastal osudný den, 18. září 1916. Hráz se propadla a uvolněný živel vyrazil ničit.
Bylo čtvrt na pět odpoledne a lidé z městečka Desná, ležícího po proudu, nic netušili o blížící se pohromě. Emil Gebauer sice o začínajícím průniku informoval nadřízená místa, jenže k občanům se zpráva dostala v podobě, z níž se naléhavost zcela vytratila: „Na vědomost se dává, že z přehrady se bude vypouštět trochu víc vody...“
„Trochu víc vody“ do městečka dorazilo ve tři čtvrtě na pět – a začalo peklo. Kalný proud náhle vzduté říčky bral domy i s jejich obyvateli a hospodářskými zvířaty. Zachránili se jen ti, kdo stihli včas utéct do okolních svahů. Když se smrtící vlna po pouhých několika minutách přehnala, mohli se vrátit, aby pátrali po svých blízkých a zjišťovali škody. Následky byly strašlivé: 62 lidí mrtvých (podle jiných zdrojů 65 nebo 57), 370 osob bez přístřeší, 1020 ztratilo možnost obživy, 40 domů bylo zničeno zcela, 55 částečně. Oběti voda odnášela daleko, některé se ani nepodařilo identifikovat. Hromadný pohřeb se konal 23. září 1916.
Jednoho člověka říčka zabila ještě dodatečně. Po katastrofě spáchal sebevraždu inženýr Podhajský, který stavbu kolaudoval. Dnes z vodního díla zbyla jen věž osaměle trčící poblíž znovu osvobozené říčky.
Nastal čas hledání příčin a viníků. Jenže byla válka a pak vznikla republika. První proces s odpovědnými osobami se konal až v lednu 1925, tedy devět let po katastrofě. Soud vynesl jen podmíněné tresty, přesto se obvinění odvolali a v dalším rozsudku z roku 1931 byli zproštěni viny.
Jakkoliv to z perspektivy krutě postižených obyvatel Desné může vypadat nespravedlivě, rozhodnutí soudu mělo logiku, protože spravedlnost nemá být mstou. Nejenže žádný inženýr katastrofu nezpůsobil úmyslně, ale žádnému se ani nepodařilo prokázat nedbalost.
Mnohem důležitější ostatně bylo zjistit příčiny tragédie, aby se nemohla opakovat. Brzy se ukázalo, že to nebude jednoduché – a dodnes se názory různí.
Hledání příčin
První vyjádření odborníků po katastrofě mluvila o chybách v projektu, v provedení a v nedostatečném hutnění materiálu hráze. Zdálo se, že v projektu je špatně skoro všechno. Ale nechce se věřit, že by se špičkoví odborníci, jejichž ostatní díla drží dodnes, se právě na Bílé Desné dopustili tolika závažných přehmatů. A přinejmenším poslední obvinění z nedostatečného hutnění se neprokázalo.
Teprve protržení hráze vedlo k důkladnému průzkumu místa stavby – a našla se při tom řada věcí, které měli projektanti vědět ještě před tím, než si stoupli k rýsovacím prknům. Například nepropustné podloží se našlo až v hloubce nejméně 25 metrů. Znamená to, že mezi základnou vodního díla a skálou byla stlačitelná a potenciálně propustná vrstva naplavenin ještě mocnější, než byla výška samotné hráze.
A nejen to. Na místě stavby byly později v žulovém podloží objeveny pískem zanesené trhliny, jež také mohly napomoci k pronikání vody. Zprošťující rozsudek nad projektanty byl založen právě na zjištění existence těchto kanálů. Přitom průzkum v lokalitě před zahájením stavby a zapracování výsledků do projektu byly záležitost příslušného stavebního úřadu.
Ještě ke všemu se údolím táhne tektonický zlom, jehož přičiněním se nejspíš každá strana hráze sesedala různou rychlostí.
Většina odborníků se ale přiklání k názoru, že to všechno by přehrada nejspíš ustála, takže skutečná příčina byla zřejmě jinde: v okolí vypouštěcího potrubí. Jednalo se o neobvyklé řešení, které jeho autoři nejspíš nepromysleli do všech důsledků. Podrobná zpráva je obsáhlá a laikovi nejspíš mnoho neřekne, a tak se spokojíme se zjednodušeně podaným závěrem. Důkladně založené betonové základy způsobily, že okolí potrubí a věže se nesesedalo, zatímco volně ložený zbytek hráze ano. Do míst, kde působily rozdílné tlaky, se začala dostávat voda – a když prorazila až na vzdušnou stranu hráze, nastal konec. Není náhoda, že lesní dělníci viděli první pramínek tryskat právě poblíž ústí vypouštěcího potrubí. Své zřejmě udělala také úsporná opatření uplatněná při stavbě bez vědomí projektantů, když vypukla první světová válka.
Katastrofa na Bílé Desné nebyla jedinou havárií přehrady u nás, ty další se už ale obešly bez obětí na životech. Roku 2002 se protrhla Soběnovská přehrada na říčce Černé v okrese Český Krumlov. Vystavěli ji roku 1925 a byla částečně zděná i sypaná. Měla i vorovou propust, avšak tak nešikovně zkonstruovanou, že vory v ní dosedaly na dno, praskaly a rozpadaly se. Když to několik vorařů zaplatilo životem, další tudy odmítli proplouvat. Při katastrofálních povodních roku 2002 se výš proti proudu protrhla přehrada Zlatá Ktiš a povodňová vlna doslova smetla i hráz Soběnovské přehrady. Obnovili ji už jako plně betonovou.
Velká voda byla také za nebezpečným poškozením přehrady Mlýnice na úpatí Jizerských hor roku 2010. Dokončili ji roku 1906 podle projektu již zmiňovaného ing. Intzeho. Je zděná z lomového kamene a vydržela i povodeň v srpnu 2010, kdy se voda skoro tři čtvrtě hodiny přelévala přes její korunu. Tento vodopád ovšem vytvořil erozní rýhy před jejími základy, proto pak musela projít důkladnou opravou.
