Proces s Leopoldem Hilsnerem odkryl celospolečenskou vlnu antisemitismu. Té se postavil T. G. Masaryk | Reflex.cz
nahoru

Proces s Leopoldem Hilsnerem odkryl celospolečenskou vlnu antisemitismu. Té se postavil T. G. Masaryk

Jiří Štefek12. září 2019 • 17:20
Proces s Leopoldem Hilsnerem odkryl celospolečenskou vlnu antisemitismu. Té se postavil  T. G. Masaryk
foto: Archív

Takzvaná hilsneriáda se považuje za údobí s největšími projevy antisemitismu během 19. století na českém území a je označením pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem a celospolečenskou atmosféru, kterou ve své době vyvolaly. Hilsner byl obviněn z rituální vraždy Anežky Hrůzové a na základě nepřímých důkazů při prvním procesu odsouzen k trestu smrti. Ten začal u Krajského soudu v Kutné Hoře přes 120 lety 12. září 1899.

Ve středu 1. dubna 1899 byla nedaleko městečka Polná na Vysočině nalezena v lese mrtvola devatenáctileté Anežky Hrůzové. Její hrdlo bylo proříznuto velmi čistou a zručnou ranou a po okolí se začala velice rychle šířit pověra, že by mohlo jít o rituální vraždu. Nasvědčoval tomu i pitevní protokol, který konstatoval velkou ztrátu krve. Domněnku o rituální vraždě vyslovil i polenský strážmistr Josef Klenovec a ta se brzy kvůli jeho neopatrnosti a nedůslednosti dostala na veřejnost.

V Polné a jejím okolí to zapůsobilo jako výbuch sudu se střelným prachem. Krajem se nesly různé fámy a zkazky. Podezření se zanedlouho obrátilo proti Leopoldu Hilsnerovi, duševně omezenému židovskému mladíkovi, který byl toho času bez práce. Jeho podivínství i zmatečné vystupování v úvodu vyšetřování mu přitížily a podezření proti němu vzrůstalo. Nakonec vyšetřovatelé podlehli nenávistné antisemitské atmosféře, kterou živil potenciální motiv rituální vraždy a protižidovské pověry o vraždách křesťanských dívek kvůli jejich krvi potřebné pro židovské macesy, a směrovali své snahy nikoli k vypátrání viníka, nýbrž k prokázání Hilsnerovy viny. Po čtyřech dnech, 16. září 1899 byl pak Leopold Hilsner ve velmi tendenčním procesu odsouzen za vraždu k trestu smrti provazem.

Ze Zločinu v Polné mrazí. Vražda, ale hlavně právo ve službách zaujatých děsí i dnes

Budoucí tatíček národa na pranýři

Hilsnera velmi energicky hájil advokát ex-offo Zdenko Auředníček. Zatímco obyvatelé Vysočiny a velká část české společnosti měla o Hilsnerově vině jasno. Jediná z vlivných osobností, která se naopak postavila proti předloženým důkazům, byl profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk. Jemu ani nešlo ani tak o samotného Hilsnera, nýbrž o důkazní břemeno, na jehož základě byl Hilsner odsouzen. Masaryk označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za svoje názory to pak budoucí „tatíček národa“ schytal u většiny společnosti i svých studentů. Ti například bojkotovali jeho přednášky, osočovali jej z přijímání židovských úplatků a nakonec jej údajně i vypískali z posluchárny.

Protesty proti rozsudku zapříčinily opakování procesu, který začal 25. října 1900 v Písku. Hilsnerova situace se však velmi přitížila, protože soudci se mu snažili přišít ještě jeden mord, a sice vraždu Marie Klímové z července 1898. Podle dobových pramenů byla atmosféra v soudní síni už od samého počátku hustá, o což se značně zasloužil Karel Baxa, právní zástupce rodiny Hrůzových a budoucí pražský primátor. Hilsnerův obhájce – byl jím opět Zdenko Auředníček – měl velmi ztíženou pozici, a i když poukazoval na nesrovnalosti ve vyšetřování, nakonec se nenávist veřejnosti obrátila i proti němu. Ve středu 14. listopadu 1900 se tak stalo a Leopold Hilsner byl už podruhé odsouzen k trestu smrti oběšením.

Konečný verdikt putoval do Vídně, kde jej měl potvrdit rakousko-uherský císař František Josef I. Ten však nebyl zcela přesvědčen o Hilsnerově vině, a proto mu zmírnil trest na doživotní žalář. Hilsner pak strávil za mřížemi na Pankráci i v rakouském Steinu dalších 18 let. 24. března 1918 mu císař Karel I. udělil milost a Hilsner byl propuštěn. Zamířil do Velkého Meziříčí a změnil si své jméno s Hilsnera na Hellera. Živil se jako podomní obchodník, ale přežíval především díky finanční podpoře vídeňské židovské obce i prezidenta Masaryka. Později si znovu změnil jméno, stal se z něj pan Himmelreich, oženil se s židovskou učitelkou a nakonec se oba přestěhovali do Vídně. Zde zemřel dne 11. ledna 1928 v Rothschildově chudinské nemocnici ve věku 53 let.

V době první republiky, ale i později se vynořilo několik teorií, že vrahem Anežky Hrůzové byl někdo jiný, například její bratr Jan. Přestože Hilsnerovi vina nikdy prokázána nebyla, po svém propuštění na svobodu nebyl rehabilitován. Jeho příběh, který nese charakteristické znaky justičního omylu, oslovil i filmaře, kteří celou látku zpracovali ve snímcích Der Fall Hilsner – Případ Hilsner (v hlavní roli se objevil sám Hilsner) nebo Zločin v Polné.

Snímky, které šokovaly svět: Nelidské zacházení se Židy při pogromech v ukrajinském Lvově
„Hilsner byl opravdu vrah a Masaryk národu škodil.“ Klausův „geniální novinář“ Bartoš…




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X JXD: Menhiry a erekce aneb Jak se mi tajemnou silou postavila hůl
PREMIUM X Petr Sokol: Sázejte na politiku, dokud se v českých sázkových kancelářích nenaučí určovat kursy
PREMIUM X Ivan Stěpanovič Koněv: Hrdinný osvoboditel Prahy, nebo padouch?
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Proč se Čapí hnízdo nesmělo dostat před soud
PREMIUM X Taylor Swift: Blonďatá zpěvačka dobyla hudební trůn a stala se nejlépe vydělávající celebritou světa

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější