Fidel Castro a jeho odkaz. Zůstalo po kubánském diktátorovi něco pozitivního?
Fidel Castro by se dnes dožil 100 let. Jeho vláda na Kubě bývá označována za období politického útlaku, potírání opozice, diskriminace LGBT menšin a totální závislosti na Sovětském svazu. Obsahuje jeho odkaz i něco pozitivního?
V moderní historii existuje málo osobností s rozporuplnější pověstí, než je Fidel Castro. „El Comandante“ vládl Kubě skoro 50 let. V USA se mezitím vystřídalo 11 a v Latinské Americe 280 prezidentů. Přečkal přes 600 pokusů o atentát. Udělal z malého ostrovního národa centrální bod šachovnice světových dějin. Jeho zahraniční politika ovlivňovala dění na celé zeměkouli a v jeden moment přivedla lidstvo na samý práh jaderné války.
Fidel Castro se chopil vlády na Kubě v roce 1959 po svržení režimu Fulgencia Batisty. I pro jeho největší kritiky je složité rozporovat, že odpor proti Batistově režimu byl oprávněný. Za diktátorovy vlády byly popraveny tisíce Kubánců, další desetitisíce skončily v mučírnách a vězeních a při potírání opozice Batista neváhal bombardovat celé vesnice napalmovými pumami.
Jeho zkorumpovaná vláda byla úzce provázaná s floridskými mafiánskými klany. Kuba se rychle stávala jakousi neoficiální kolonií USA, kam si bohatí Američané dojížděli užívat hazardu, prostituce a drog.
Po porážce Batistova režimu podporovaném Spojenými státy byl Castro na Kubě oslavován jako hrdina. Jeho metody však v mnohém připomínaly styl vládnutí jeho předchůdce. Revoluční tribunály pořádaly hromadné popravy svých oponentů a plnily věznice politickými vězni. Opozice byla tvrdě potlačována, stejně jako svoboda tisku a shromažďování. Centralizovaná ekonomika začala velmi brzy vykazovat všechny neřesti socialistického hospodaření a země se rychle stala závislou na pomoci ideologických spojenců – Sovětského svazu, později Venezuely a Číny. Masové deportace rozbily na Kubě desítky rodin. Brutální represe proti sexuálním menšinám poslala tisíce gayů do pracovních a převýchovných táborů, za což se Castro omluvil až v roce 2010.
Když Castro před deseti lety zemřel, byl stejnou měrou nenáviděný i obdivovaný. Kritici v něm viděli krvavého diktátora, jehož režim ožebračil kdysi prosperující karibský ráj. Zastánci vždy tvrdili, že za kubánskou chudobu mohou především brutální hospodářské sankce Spojených států, a El Comandanteho oslavovali jako nebojácného revolucionáře, který se před americkým imperialismem nikdy nesklonil. Existuje nějaká oblast, na které se obě znepřátelené skupiny shodnou?
Vzdělání
Kuba byla v porovnání s ostatními latinskoamerickými zeměmi poměrně vzdělaná už před nástupem Castrova režimu. Úroveň gramotnosti se pohybovala kolem 60–70 %. Existovaly však velké rozdíly mezi městy a vesnicemi, kde panoval kritický nedostatek škol a učitelů, a hlavně mezi bílými Kubánci a příslušníky afrokubánské menšiny.
Jedním z prvních Castrových opatření bylo spuštění akce „Campaña Nacional de Alfabetización en Cuba“. V jejím rámci byly do vesnic vyslány statisíce učitelů, často žen, a velmi mladých studentských dobrovolníků. Kromě šíření gramotnosti kampaň pomohla propojit do té doby velmi odděleně fungující městské a vesnické komunity. Kritici tvrdili, že primárním účelem bylo zpřístupnit negramotným Kubáncům psanou revoluční propagandu. Úroveň vzdělanosti ale na ostrově skutečně vzrostla, stejně jako počet škol a učitelů. Na konci 60. let už byla negramotnost spíše výjimkou. Kubánští Alfabetizadores poté pomáhali šířit gramotnost i v dalších zemích Latinské Ameriky a v Africe. Vedoucí osobnost celé kampaně a tvůrkyně její metodiky Ana Echegoyen de Cañizares (první afrokubánská profesorka na Havanské univerzitě) byla v roce 1956 pověřena vedením programu vzdělávání dospělých při UNESCO.
Práva žen
Castrův režim považoval zlepšení postavení žen za důležitou součást své revoluční politiky. Už v roce 1960 vznikla Federace kubánských žen vedená Vilmou Espín – manželkou Raúla Castra. Ženy díky ní získávaly důležitá místa v samosprávách i vládních orgánech. Hrály významnou roli ve vzdělávací kampani, která poskytla tisícům Kubánek příležitost získat zaměstnání a odpoutat se od života v domácnosti. Na Kubě byla po Castrově příchodu zlegalizovaná interrupce, zakládána centra předškolní péče a schvalovány zákony chránící rovné výdělky mužů a žen.
Kritici tvrdí, že v mnohém zůstalo pouze u slibů a ženám pouze přibyly pracovní povinnosti k už tak náročné péči o domácnost. Je ale těžké popřít, že ženy zastávaly v kubánské vládě od samého začátku vysoké státní posty a dnes je Kuba jednou z pouhých pěti zemí na světě, kde mají ženy nadpoloviční zastoupení v parlamentu.
Zrušení segregace a zrovnoprávnění Afrokubánců
Castro postavil hned po uchopení moci rasovou diskriminaci mimo zákon. Díky ekonomickým a sociálním změnám dostala afrokubánská menšina přístup ke vzdělání, zaměstnání a zdravotní péči. Pro dříve marginalizovanou skupinu odstrčenou na samotný okraj segregované společnosti to znamenalo obrovské zlepšení, přestože v realitě všedního života se museli nadále potýkat s předsudky a institucionálním rasismem. V porovnání s USA však byla Kuba doslova oázou rovnoprávnosti, čehož Castro obratně využíval. Otevřeně podporoval afroamerické organizace, poskytoval azyl stíhaným černým aktivistům, a dokonce hodlal z Kuby vytvořit výletní rezort pro Američany toužící okusit život v nesegregované společnosti (plán ztroskotal kvůli embargu zavedeném v roce 1962 prezidentem Kennedym).
Proti rasismu a segregaci bojovala Kuba i v zahraničí. Kubánští vojáci hráli důležitou roli při porážce jihoafrických jednotek nasazených za občanské války v Angole, což v důsledku přispělo k pádu apartheidu v JAR.
Lékařská péče
Kubánská všeobecná a bezplatná lékařská péče je už od svého zavedení v roce 1960 hlavním argumentem Castrových obhájců. Kritici sice tvrdí, že velká část je jakousi „Potěmkinovou vesnicí“ sloužící jako nástroj státní propagandy. Faktem ale zůstává, že kubánský systém lokálních ordinací, všeobecných klinik a velkých specializovaných a vzdělávacích ústavů slouží mnohým zemím za vzor (pro porovnání – na Kubě připadá na 1000 obyvatel asi 9 lékařů, v Česku 4).
Po Castrově příchodu také klesla dětská mortalita z 37,3 případů z 1000 porodů na 4,3 a délka života se prodloužila ze 60 na 78 let. V první světové lize se Kuba pohybuje i v léčbě a prevenci závažných nádorových onemocnění, srdečních a mozkových chorob.
Mise desítek tisíc kubánských lékařů hrály významnou roli v boji proti epidemiím tropických nemocí, hlavně eboly, malárie a horečky dengue. Dodnes poskytují zdravotnické služby v 56 zemích světa, často v odloučených oblastech, kde místní lékařská péče selhává.
Kubě se navzdory hospodářským sankcím daří držet krok i ve výzkumu a vývoji léků. Díky havanskému Centru molekulární imunologie mají Kubánci už od roku 2011 k dispozici imunoterapeutickou vakcínu proti rakovině plic. CimaVax-EGF od roku 2016 testuje i americká FDA, kvůli embargu se ale proces zdržuje. Pacientům je přístupná pouze v Bělorusku, Kolumbii, Bosně a Hercegovině, Peru a Paraguayi.
