Studentské povstání předznamenalo pád apartheidu v Jižní Africe. Stovky dětí za to zaplatily životem
Na protest proti zavedení vyučování v afrikánštině vypukly v JAR před 50 lety masové studentské demonstrace. Apartheid proti nim zakročil s nebývalou brutalitou. Policejní násilí si během jediného dne vyžádalo skoro 200 obětí. Nepokoje pokračovaly řadu měsíců, kdy se počet mrtvých vyšplhal až na 580. Incident dodnes připomíná mezinárodní Den afrických dětí a stal se zásadním bodem obratu, kdy se proti jihoafrickému režimu postavila celá světová společnost.
Když se v Jihoafrické republice chopila při zmanipulovaných volbách v roce 1948 afrikánská Národní strana, začala velmi rychle zavádět reformy vedoucí k plné segregaci státu. Velmi důležitým nástrojem byla destrukce školního systému. Vzdělávání bylo už dávno před převratem plně segregované, školy pro africké děti trpěly nedostatkem financí a provozovaly je převážně křesťanské misie. I tento zdaleka ne ideální systém byl v roce 1953 zlikvidován zákonem Bantu Education Act.
Školní systém Bantu
Slovo „bantu“ pochází z jazyka zulu a v původním významu znamená „člověk“. Bílí kolonizátoři jím pohrdlivě označovali jakéhokoliv Afričana bez ohledu na národnost, etnikum nebo jazykovou příslušnost. Bantu Educationan Act (Zákon o vzdělávání Bantuů) přesně odrážel derogativní konotaci jeho názvu. Jeho tvůrce, duchovní otec apartheidu Hendrik Verwoerd, ho vysvětloval slovy: „Pro Afričany není v komunitách Evropanů místo s výjimkou určitých pracovních pozic. Není žádoucí jim poskytovat vzdělání, které by vedlo k jejich integraci do evropské komunity.“ Jinými slovy: Zákon Bantu měl vytvořit školství, které by z afrických dětí vychovávalo dělníky a sluhy vládnoucí bílé menšiny.
Zavedení zákona mělo na skomírající školní systém devastující dopad. Takřka všechny misijní školy byly uzavřeny a vzdělávání Afričanů přešlo plně pod kontrolu státu. Nebylo však financováno ze státního rozpočtu, ale ze speciální daně uvalené na Afričany. Strůjci systému ho obhajovali tím, že státní instituce zpřístupní vzdělávání více dětem. Ve skutečnosti ale nezajišťovali dostatek škol, učeben ani učitelů. V roce 1955 učil jediný učitel v průměru 46 dětí. V roce 1967 skoro 60.
Degradace vzdělávacího systému Afričanů pokračovala až do 70. let, kdy si strůjci apartheidu s údivem uvědomili, že jejich podnikům chybí kvalifikovaná pracovní síla. V roce 1972 vláda ustoupila rostoucímu tlaku průmyslníků a začala budovat nové školy. V segregované čtvrti Soweto na předměstí Johannesburgu vyrostlo 40 nových škol a mezi roky 1972 a 1976 se počet středoškoláků více než zdvojnásobil. V Sowetu na vyšší školy docházelo každé páté dítě a nárůst počtu studentů se odrazil i ve vyšší organizaci mládeže. Zatímco dříve se školáci zpravidla stávali členy gangů, nyní měli k dispozici kluby a spolky přidružené ke škole. V roce 1969 se kluby mládeže spojily do celostátní Jihoafrické studentské organizace (South African Student Organization - SASO). Ta se stala hlavním činitelem studentského hnutí, které vyvrcholilo v povstání v Sowetu.
Nucená výuka v nenáviděném jazyce
Povstání mělo mnoho důvodů. Za primární spouštěč je pokládáno vládní nařízení o zavedení vyučování v afrikánštině. V multietnické jihoafrické společnosti se mluvilo mnoha nářečími a dialekty. Vyučování afrických studentů probíhalo většinou v jejich rodném jazyce, zatímco státní orgány používaly jako úřední jazyk angličtinu a afrikánštinu. Afrikánština je zvláštní jazyk vzniklý z archaických dialektů nizozemských kolonizátorů smíchaných s angličtinou, němčinou, francouzštinou, malajštinou a různými africkými jazyky. Pro Afričany byla symbolem režimu apartheidu a slýchávali ji v podstatě jen v nepříjemných situacích – při styku s policií, segregovanými úřady a jejich byrokraty. Když v roce 1974 vydal ředitel Odboru pro vzdělávání Bantuů dekret, že se afrikánština bude používat ve školách jako výukový jazyk, zvedla se proti nařízení okamžitě vlna odporu.
Nucené používání nenáviděného jazyka nebylo problematické jen ze symbolických důvodů. Učitelé sice povinně afrikánštinu studovali, málokterý ji ale ovládal na úrovni umožňující výuku matematiky, odborné výuky nebo sociálních věd. K dispozici nebyly ani učebnice, školní pomůcky a texty standardizovaných testů. Hrozilo také, že studenti, kteří složili zkoušky v jiných jazycích, budou muset testy opakovat. Na protesty studentských a rodičovských organizací však apartheid nebral ohledy a v roce 1976 vstoupil zákon v platnost.
Protesty a střelba
První organizovaný odpor proti vyučování v afrikánštině začal vznikat ve školách na předměstí Soweto už v zimních měsících. Studenti psali petice, pořádali demonstrace a na některých školách probíhaly bojkoty vyučování. Na jaře se protesty začaly sdružovat a v červnu začala studentská organizace SASO plánovat velký protestní pochod.
Studentská demonstrace na předměstí Soweto vypukla 16. června 1976. Žáci desítek škol se vydali na pochod ulicemi, zpívali a provolávali hesla proti apartheidu a vzdělávacímu systému Bantu. Jednotlivé skupiny se shromáždily na sportovním stadionu jedné ze škol a z něj se již desetitisícový dav vydal k sídlu školského odboru. Do cesty se jim však postavil kordon ozbrojených policistů se psy.
Po chvíli pokřikování a výzev k rozpuštění demonstrace situace rychle eskalovala. Policisté nejprve použili proti studentům slzný plyn a jednotky psovodů. Když studenti odpověděli házením kamenů a láhví, zahájila policie ostrou střelbu. Řada studentů utrpěla zranění. Patnáctiletý Hastings Ndlovu a dvanáctiletý Hector Pieterson byli na místě zabiti.
Původně pokojný protest se rychle přelil do chaosu a násilí. Nemocnice se plnily oběťmi střelby, v čtvrtích Soweta byly hlášeny případy rabování a útoků na bílé Afrikánce. Odpoledne vláda vydala přísný zákaz sdružování Afričanů. Nařízení však neměla jak sdělit dělníkům vracejícím se z práce. Když proto z nádraží vyšly davy Afričanů a zamířily domů, staly se terčem střelby policistů, paramilitárních ozbrojených jednotek a ostřelovačů z helikoptér. V nemocnicích pak policejní hlídky zatýkaly každého, kdo dorazil na pohotovost se střelným zraněním. Lékaři se snažili pacienty chránit a do dokumentů jim zapisovali vymyšlené diagnózy. Kvůli této okolnosti dodnes není přesně známo, kolik zranění si policejní brutalita vyžádala. Počet zastřelených se během jediného dne vyšplhal na skoro 200.
Počátek pádu apartheidu
Nepokoje a jejich brutální potlačování pokračovalo napříč celou Jihoafrickou republikou až do února následujícího roku. Násilí si vyžádalo 575 obětí a skoro 4000 zraněných. Skutečná čísla jsou pravděpodobně daleko vyšší. Pro apartheid měla dohra celého incidentu drtivý dopad. Fotografie policistů střílejících do dětí obletěly celý svět a fakt, že nikdo z policistů nebyl nikdy pohnán před spravedlnost, zapříčinil pád mezinárodní legitimity JAR. Exodus mladých lidí a studentů těžce postihl jihoafrickou ekonomiku. Zároveň rozmnožil řady členů exilové politické strany African National Congress, která se stala hlavním strůjcem odporu proti apartheidu a po jeho pádu se v 90. letech ujala v JAR vlády.
V Jihoafrické republice je 16. červen státním svátkem připomínající památku stovek školáků zabitých při demonstracích v Sowetu. V roce 1991 byl den vyhlášen Mezinárodním dnem afrických dětí.
