Tajemství mistra Michelangela: Slavný umělec za svou kariéru vděčí podvodu
Letos uplynulo 550 let od narození Michelangela Buonarrotiho. Geniální malíř a sochař je autorem některých z nejslavnějších děl v dějinách umění. Jeho život a tvorbu ale obestírá mnoho nejasností a kontroverzí. Například ta, že byl pro své současníky doslova nesnesitelný.
Michelangelův životopisec a současník Giorgio Vasari jeho dílo prohlásil za vrchol renesančního umění. Umělecká kariéra slavného malíře a sochaře ale začala podvodem. Vystudoval pod vedením slavného sochaře Lorenza de Medici, o jeho tvorbu ale nebyl mezi bohatými mecenáši zájem. Rozhodl se proto napatinovat svou sošku spícího Amorka kyselou hlínou a vydávat ji za starožitnost dochovanou z dob antického Říma.
Podvrh byl tak věrohodný, že ho neodhalil ani obchodník s uměním Baldassare del Milanese, ani kardinál Raffale Riario, který ji od něj zakoupil. Vasari anekdotě oponuje a tvrdí, že podvod byl dílem obchodníka. Pro tuto verzi by hovořil fakt, že kardinál po čase podvrh odhalil a od Baldassareho dostal peníze zpět. Namísto aby dluh vymáhal od Michelangela, prodal mazaný obchodník sošku obratem někomu jinému (spící Amorek nakonec skončil po mnoha letech až v britském paláci ve Whitehallu, kde padl za oběť požáru).
Michelangelo se namísto trestu dočkal pozvánky do Říma, kde se z něj stal vyhledávaný umělec a realizátor lukrativních zakázek. K falšování se proto už vracet nemusel, i když dodnes panují dohady, jestli z jeho padělatelské dílny nepochází i slavné starořecké sousoší Láokoón a jeho synové.
Jediný podpis
Jakmile se Michelangelo etabloval v Římě, začal se sám napodobitelů a padělatelů obávat. Jako pětadvacetiletý mladík získal od francouzského kardinála Jeana de Villiers zakázku vytvořit pro jeho plánovaný hrob smuteční sousoší. Michelangelo vysochal z jediného bloku mramoru Pietu, která je dodnes považována za zásadní dílo renesance a předchůdce moderního umění.
Sochař nerespektoval klasické proporční zásady, ani „historickou“ věrnost postav (Madona vypadá přibližně stejně stará jako její syn). Výsledek ale působí tak dokonale, že ho do Svatopetrské kaple chodily obdivovat davy Římanů. Jednoho dne prý Michelangelo zaslechl, jak návštěvník tvrdí, že socha je dílem jeho současníka a konkurenta Cristoforo Solariho zvaného Il Gobbo. Aby předešel spekulacím, vyryl na Madoninu šerpu slova MICHAELA[N]GELUS BONAROTUS FLORENTIN[US] FACIEBA[T] – Vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie. Giorgio Vasari tvrdí, že umělec neuváženého záchvatu pýchy litoval a zařekl se, že žádné jiné dílo nepodepíše. Svůj slib dodržel.
Michelangelo vs. Leonardo
Problémy neměl Michelangelo jen s Il Gobbem. O zakázky a slávu soupeřil s celou špičkou tehdejšího uměleckého světa. Obzvlášť velká rivalita panovala mezi ním a Leonardem da Vinci. Oba renesanční titáni se lišili přístupem k námětům, preferovanými technikami i osobními postoji. Když se střetli na zakázce výzdoby florentské radnice v paláci Vecchio, skončilo to katastrofou. Michelangelo dokončil svou fresku jako první.
Leonardo preferoval náročnější techniku enkaustiky, která pro malbu používá včelí vosk. Použil ho ale příliš velké množství, barvy z rozpracovaného nástěnného obrazu začaly stékat a nenávratně poškodily i hotovou fresku Michelangela. Ten svému kolegovi nikdy neodpustil a při každé příležitosti ho (řečeno hiphopovou terminologií) „dissoval“. Útoky to byly velmi drsné. Jednoho dne se připletl k debatě, kde da Vinci vysvětloval florentským měšťanům pasáž z Danteho básně. Když Leonardo nadhodil, že by Michelangelo mohl přispět svým názorem, odsekl, aby se da Vinci raději staral o svá nedokončená díla. Ťal tím do živého, protože da Vinci v té době vytvořil jezdeckou sochu tak komplikovanou, že ji nedokázal odlít z bronzu.
Nesmělý filozof
Příkrost Michelangelovy urážky údajně způsobila obava, že se ho da Vinci snažil zatáhnout do debaty a veřejně ho zesměšnit. Poměřování intelektu s proslulým renesančním géniem se Michelangelo obával. Sám přitom nepatřil mezi žádné lehké váhy. Kromě malby a sochařiny se věnoval i architektuře, filozofii a matematice. Znalci jeho díla poukazují na to, že do soch a maleb zapracovával myšlenky tehdy velmi populárního platonismu (či neoplatonismu).
Proporce figur prý řídí složité matematické rovnice, kompozice skrývají astronomické principy, výrazy obličejů odkazují na neoplatónskou víru, že lidská duše je prostřednictvím extatické lásky schopna splynutí s Bohem. Byl také zdatný básník a je autorem více než 300 sonetů věnovaných jeho přítelkyni Vittorii Colonně a italskému šlechtici Tommaso dei Cavalierimu. K oběma ho údajně pojila pouze „platonická“ láska. Objektem skutečné touhy byl ale bezesporu Cavalieri, se kterým Michelangelo dlouhá léta žil.
Davidův diss
Leonardo da Vinci na urážku svého kolegy nezapomněl. Vrátil mu ji poté, co byl ve Florencii odhalen Michelangelův David. Zakázka na monumentální sochu do průčelí florentské katedrály vznikla už v roce 1464. Sochaři Agostino di Duccio a Antonio Rossellino si ale s dodaným blokem mramoru nevěděli rady. Tvrdili, že obsahuje příliš mnoho nečistot a socha by se pod vlastní váhou zhroutila. Po čtvrt století otálení se prokletého kamene chopil Michelangelo.
Jak sám tvrdil, v hrubých konturách osekaného mramoru spatřil podobu Davida a během čtyř roků usilovné práce biblického hrdinu z kamenného vězení osvobodil. Na původně zamýšlené místo byla příliš velká a příliš krásná. Když měšťané konzultovali s da Vincim, kam ji umístit, posměšně navrhl, že by bylo nejlepší nahého Davida zakrýt. Po odhalení sochy v roce 1504 pak navíc zveřejnil její obscénní karikaturu.
Pomsta
Ani Michelangelo na urážky nikdy nezapomínal. Svému arcirivalu Leonardovi se pomstil veřejným prohlášením, že v něm jeho Mona Lisa nevzbuzuje žádné emoce (na poměry renesanční Florencie to byla doslova nehoráznost). Neváhal se mstít komukoliv, kdo zpochybnil jeho umělecké kvality, byť by to byl vysoce postavený hodnostář církve – instituce, na jejíž zakázkách byl existenčně závislý. Největší zakázkou, kterou obdržel, byla výzdoba Sixtinské kaple. Práce na stropní fresce mu zabraly čtyři roky a dokončeny byly v roce 1512. Po celých dvaceti letech ho papež Klement VII. pověřil vytvořením fresky za hlavním oltářem chrámu.
Práce na 165 metrů čtverečních velkém obrazu trvala pět let. Klementa VII. během ní vystřídal reformátorský Pavel III. a jeho uvolněnější názory umožnily Michelangelovi popustit uzdu fantazii. Odchyloval se od biblických tradic, valnou většinu svých 390 postav namaloval bez šatů a výjevy smrti mučedníků ztvárnil se znepokojivou realističností. K rozpracované fresce se jednoho dne vypravila kardinálská komise vedená samotným papežem.
Kardinál Biagio da Cesena byl dílem pohoršen a prohlásil, že se hodí nanejvýš na zeď nějaké putyky. Uražený Michelangelo kardinála obratem přimaloval na fresku jako nahého vládce pekel s oslíma ušima a hadem zakousnutým do jeho genitálií. Papež byl evidentně malířovým fanouškem. Když si u něj kardinál stěžoval, odmítl nechat postavu přemalovat. Prohlásil, že obrazy znázorňující peklo jsou mimo jeho jurisdikci.
Nejbohatší umělec
Obliba u bohatých zadavatelů zajistila Michelangelovi život v luxusu. Da Vinciho, Raphaela, Titiana i své další současníky předčil slávou i bohatstvím, které navíc dovedně rozmnožoval uváženými investicemi do nemovitostí. Jeho majetek se odhaduje zhruba na ekvivalent dnešních 50 milionů dolarů, což byla na poměry tehdejších umělců astronomická částka. Jako jediný z renesančních titánů se také dočkal zveřejnění svého vlastního životopisu.
Přispěl k tomu fakt, že se dožil na tu dobu neobvykle vysokého věku 89 let a pracoval celkem pro 9 papežů. Působil jako oficiální malíř a sochař svatého stolce a v závěru života i jako nejvyšší vatikánský architekt – dohlížel mimo jiné i na dostavbu chrámu sv. Petra a náměstí Kapitolu. Ve svatém městě setrvával až do své smrti, pouze v roce 1557 byl donucen na čas odejít kvůli hrozící invazi španělských vojsk. Pohřben však byl ve své milované Florencii a u smrtelného lože byl v roce 1564 přítomen jeho milovaný Cavalieri.
