Jarní prohra: V březnu roku 1945 ztroskotala poslední německá ofenzíva na východní frontě
Balaton, přezdívaný „maďarské moře“, si většina lidí vybaví jako místo příjemné letní dovolené. V březnu 1945 se zde ale odehrály urputné boje. Po neúspěších na všech frontách totiž německé velení přikládalo obzvláštní význam udržení Maďarska a Rakouska.
Už 23. ledna 1945 upozorňoval říšský kancléř Adolf Hitler na poradě v hlavním stanu, že bez nafty z maďarských a vídeňských zdrojů, představujících čtyři pětiny naftové produkce třetí říše, nebude Německo moci pokračovat ve válce. Heinz Guderian uvedl ve svých Vzpomínkách generála: „Nyní, když byly zničeny naše závody na výrobu pohonných hmot a mazadel, má velení k dispozici jen naftová naleziště v Zistersdorfu (Rakousko) a v prostoru Blatenského jezera (Maďarsko). Proto se Hitler rozhodl přesunout hlavní síly, které se podařilo stáhnout ze západní fronty, do Maďarska, aby udržel poslední naftové oblasti a maďarské rafinérie, které jsou nezbytné pro zásobování tankových vojsk a letectva.“
Vyrovnané síly
K provedení protiútoku v Maďarsku se německému velení podařilo, a to dokonce dva měsíce před bezpodmínečnou kapitulací třetí říše, vytvořit silné uskupení. Na úseku Gánt–Balaton, kde hodlalo zasadit hlavní úder, soustředilo převážné síly armádní skupiny „Balck“ (VIII. armádní sbor maďarské 3. armády a německou 6. armádu) a 6. tankovou armádu SS, jež se předtím zúčastnila bitvy v Ardenách, kde Yankeeům pořádně zatápěla. Pětihvězdičkový americký generál Omar Bradley psal ve svém Příběhu vojáka, že z 6. tankové armády zbyl po bojích v Ardenách jen pouhý stín. Podle jiných zdrojů však v době přesunu na východní frontu stále představovala se svými pěti tankovými divizemi a dvěma samostatnými tankovými prapory, čítajícími 500 tanků a samohybných (útočných) děl a 634 transportérů, hrozivou sílu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
