Che Guevara: Revolucionář a bojovník za práva utlačovaných, nebo nemilosrdný řezník?
Dnes je tomu 65 let, kdy fotograf Alberto Korda vytvořil svůj slavný portrét Che Guevary. Podobizna vznikla na pohřbu kubánských přístavních dělníků a objevila se na tisících reprodukcí, plakátů a studentských triček. Dá se říct, že fotografie „Guerrillero Heroico“ je slavnější než sám Che, jehož život je pro většinu západního světa spojen pouze s Fidelem Castrem a kubánskou revolucí. Příběh, který ze vzorného studenta medicíny udělal zarytého komunistického revolucionáře, je ale stejně poutavý jako Kordův snímek.
Ernesto Guevara de la Serna vyrostl v ne úplně bohaté, ale dobře zajištěné rodině argentinských levicových intelektuálů. Rodiče ho vedli k četbě, stal se vynikajícím hráčem šachu a miloval poezii. V dospělosti se měl proslavit guerillovými boji v džungli, v mládí ho ale trápilo astma a byl často nemocný. S neduhy se však pral stejně zaníceně jako později s třídním nepřítelem. Věnoval se atletice, plaval a najezdil stovky kilometrů na kole.
Na motorce Amerikou
Vrozená i vštípená touha pomáhat slabším a nemocným ho přivedla ke studiu medicíny. Na univerzitě se seznámil s biochemikem Alberto Granadem. V prosinci 1951 spolu nasedli v Cordobě na motocykl a vydali se na cestu podél pobřeží Jižní Ameriky směrem na sever. Začátek neprobíhal zrovna ideálně. Guevaru trápilo astma, horečky a deprese z rozpadlého vztahu. Dokázal se ale zotavit a s přítelem dojet skrz liduprázdné pampy až do náhorních plošin And. Zde začal problémy trpět jejich starý motocykl. Cestovatele zvládl dovézt do Čile, kde definitivně vypověděl službu. Guevara a Granado pokračovali pěšky a stopem, stále na sever skrze pouště, pampy a pralesy.
Velkým zážitkem byla pro Guevaru návštěva rozvalin chrámu Machu Picchu. Když pak v peruánských městech viděl potomky prastarého národa Inků, jak živoří coby druhořadí chudáci, byl znechucen. Ještě horší dojem v něm zanechala návštěva měděného dolu v čilském Chuquicamata. Horníci zde za mizivou mzdu drancovali vlastní nerostné zásoby, měď i zisky plynuly do USA do trezorů korporátu Anaconda Copper. „Čilané by měli vynaložit veškeré úsilí, aby se Yankeeů zbavili,“ poznamenal si do deníku, který si na cestách vedl.
Dvojice mladých mediků putovala dále na sever. Několik týdnů strávili dobrovolnickou prací jako ošetřovatelé malomocných. Plavili se na voru po Amazonce a probíjeli se kolumbijskými bažinami zamořenými mračny komárů. Z Bogoty se dokodrcali autobusy a na náklaďácích do Venezuely, kde jejich společná cesta skončila. Granado prodělal během práce v leprosáriu duchovní prozření a chtěl se léčbě malomocných věnovat i nadále. Navždy změněný se z osmiměsíční cesty vrátil domů do Argentiny i Guevara. Všude v Jižní Americe se setkával s chudobou, vykořisťováním a politickou represí. Během nekonečných debat, které během cest absolvoval, se začal přiklánět k myšlenkám panamerikanismu a marxismu. Jako hlavního viníka sociální nespravedlnosti v Jižní Americe viděl Spojené státy.
Banánový puč
Definitivní přerod v revolucionáře v Guevarovi podnítil zážitek z další cesty do Bolívie a Guatemaly. Podnikl ji v roce 1953, kdy v Guatemale vládla demokraticky zvolená levicová vláda prezidenta Jacoba Árbenze. Rozsáhlá pozemková reforma, kterou chtěl Árbenz vrátit půdu guatemalským farmářům, narazila na odpor americké United Fruit Company. Firma v Guatemale vlastnila obrovské banánové plantáže a byla propojena úzkými personálními vazbami do nejvyšších pater politiky Spojených států – zejména s bratry Johnem a Allenem Dullesovými. John byl osobní poradce prezidenta Eisenhowera, Allen byl zakladatelem tajných služeb USA. Jako první ředitel CIA zorganizoval po celém světě řadu vládních převratů. Jedním z prvních bylo svržení prezidenta Árbenze v rámci tajné akce „PBSuccess“. K moci byl dosazen vojenský diktátor Carlos Castillo Armas, který byl ale zcela závislý na USA a zájmech United Fruit Company. Jeho režimu se proto začalo přezdívat „banánová republika“.
Guevara byl přímým svědkem násilného převratu a zážitek v něm utvrdil rozhodnutí postavit se rozpínavosti USA se zbraní v ruce. Do deníku si poznamenal: „V Árbenzově Guatemale jsem si uvědomil zásadní myšlenku: Aby se člověk stal revolucionářem, musí nejprve existovat revoluce.“ Příležitost přidat se k revoluci se mu ale nenaskýtala. Živil se proto jako lékař a ošetřovatel, v Mexiku přednášel na univerzitě a přivydělával si jako fotograf. Po dvou letech se začal zaobírat myšlenkou odjet pracovat do Afriky. Osud mu ale přihrál do cesty dva kubánské bratry v exilu, kteří se chystali v rodné zemi rozpoutat revoluci a svrhnout prezidenta Fulgencia Batistu podporovaného Spojenými státy.
Che, Fidel a nepřátelé revoluce
Historici někdy přirovnávají vztah Castra a Guevary ke dvojicím, jako byl Lenin a Trocký, Hitler a Goebbels, Mao Ce-tung a Ču Te. Žádný z těchto vztahů neskončil dobře a rozkol měl nastat i v případě kubánských revolucionářů. Začátky spolupráce byly více než slibné. Sečtělý Guevara, soudruhy přezdívaný „Che“, se stal ideologem hnutí. Vynikal ale i v odhodlání postavit se za své ideály fyzicky. V Mexiku absolvoval tvrdý vojenský výcvik a dokázal díky němu přežit fiasko vylodění Castrova výsadku na Kubě. První bitvu s vládní armádou přežilo z původních 82 revolucionářů jen 19. Z úkrytu v horách se ale dokázali znovu zorganizovat, rozpoutat povstání a Batistův režim svrhnout.
V lednu 1959 se Guevara stal společně s bratry Castrovými vládcem komunistické Kuby. Jeho prvním úkolem bylo vedení nechvalně proslulé věznice La Cabaña, kam nechal Castro svézt přeživší hodnostáře svrženého režimu, bývalé policisty, vojáky, novináře, podnikatele a další „nepřátele revoluce“. V letech 1959–1963 zde bylo popraveno na 500 vězňů. Zprávy o Guevarově působení se různí. Někteří svědci tvrdí, že se osobně účastnil výslechů, mučení i poprav, a nazývají ho Řezníkem z La Cabaña. Jiní oponují, že uděloval mnoha vězňům milost. Z jeho zápisků a korespondence je ale patrné, že fyzickou likvidaci nepřátel považoval za nezbytnou součást revolučního procesu.
Nepřítelem revoluce se měl brzy stát i sám Che. Jako přesvědčený antiimperialista nesl s nelibostí fakt, že se z Kuby stal pouhý satelit SSSR. Po kubánské krizi v roce 1962 začal politiku Moskvy otevřeně kritizovat jako vykořisťovatelskou a tvrdil, že Sovětský svaz považuje Kubu za kolonii. Zatímco ve světě byl oslavován jako ikona levicových intelektuálů a radikální mládeže, doma se stával nepohodlným. Rozkol s Castrem, který byl zcela v područí Moskvy, inspiroval Guevarovo rozhodnutí odjet z Kuby a zahájit revoluci v rodné Argentině. Fidel i argentinští komunisté ho od plánu zrazovali a tvrdili, že snadnější bude rozpoutat převrat v Bolívii.
Bez pomoci v džungli
Guevarova dobře vyzbrojená guerilla zaznamenala v Bolívii zpočátku řadu úspěchů. Zvrat nastal v okamžiku, kdy se do boje proti ní zapojila CIA a po stopách skupiny se vydalo komando bolivijských rangerů specializovaných na boj v džungli. Proti rebelům se postavilo i místní obyvatelstvo, jehož podpora byla pro revolucionáře odříznuté v džungli nepostradatelná. Pomoc nepřišla ani ze strany bolivijských komunistů orientovaných na Moskvu, ani od Castra. Kubánský soudruh věděl, kde se Che a jeho spolubojovníci nachází, a bylo v jeho silách zařídit mu možnost útěku. Nestalo se tak. Bolivijští rangeři Che Guevaru 8. října 1967 zajali a den nato popravili.
Guerrillero Heroico
Od začátku výletu, který ze studenta medicíny udělal revolucionáře, uplynulo v okamžiku jeho smrti pouhých 16 let. Alberto Granado, který Guevaru na cestách doprovázel, ho přežil o více než 4 dekády. Na pozvání svého bývalého kamaráda se v 60. letech přestěhoval na Kubu, kde založil lékařskou univerzitu a vědecké výzkumné centrum. Z jeho vzpomínek a z Guevarových zápisků vznikla v 90. letech kniha Motocyklové deníky, která byla v roce 2004 zfilmována. K Che Guevarově statusu popkulturní ikony ale největší měrou přispěl snímek Alberta Kordy pořízený 5. března 1960. Sám fotograf ho nazval Guerrillero Heroico.
